„Nevysvětluj. Přátelé to nepotřebují, nepřátelé to stejně nepochopí.“ Životní motto Milana Schejbala zaujme i mimo divadlo

„Nevysvětluj. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé to stejně nepochopí.“
Věta připisovaná Leonardu da Vincimu patří mezi životní motta uměleckého šéfa příbramského divadla Milana Schejbala. Právě u ní se na začátku našeho rozhovoru zastavujeme.

V jednom z rozhovorů jste zmínil tento citát. Proč je vám blízký?

To je nádherná věta. Myslím si, že je na ní strašně moc pravdy. Když je něco marné, tak je to marné. A když to marné není, nemusíme si nic dokazovat. Snažím se tím řídit celý život.

Mladí mě překvapují
Na DAMU učíte více než čtvrt století. Jak se za tu dobu proměnili studenti?

Prošlo mi rukama opravdu hodně generací. Po revoluci přišla generace, která měla pocit, že všechno je možné a všechno bude dobré. Potom přišlo období větší skepse. Dnes mě ale mladí lidé překvapují něčím jiným.

Překvapuje mě jejich návrat ke klasickým hodnotám. Najednou znovu objevují autory, jako je Karel Čapek, Ibsen nebo další klasici. Nechtějí dělat věci jen proto, aby byly za každou cenu jiné. Zajímá je, co nám ty texty mohou říct dnes.

O dnešní generaci se často mluví kriticky. Vy ten pocit nemáte?
Právě že ne. Naopak vnímám větší pokoru a úctu, než jsem někdy viděl u generací před nimi.

Ti nejlepší bývají nejpokornější
Platí to i u herecké profese?
Myslím si, že ano. U herectví je pokora nesmírně důležitá. Pokora k divadlu, k divákům i ke kolegům. V tom jsem si hodně rozuměl i s Borisem Rösnerem, se kterým jsem měl tu čest pracovat na jeho poslední inscenaci (Frederick v Divadle ABC). A moje zkušenost je taková.

A moje zkušenost je taková, že když někdo něco opravdu umí a je dobrý, bývá pokorný a normální. Ti, kteří toho umějí méně, bývají často nafoukaní a přezíraví. Samozřejmě existují výjimky, ale většinou to tak funguje.

Přitom jste spolupracoval s řadou známých jmen.

Ano. Prošla tudy Sabina Laurinová, Filip Blažek, Otakar Brousek, Simona Stašová, Aleš Háma a řada dalších herců. A to jsou obyčejní lidé. Nikdy se nepovyšují nad ostatní a mají respekt ke své práci.

Divadlo přežilo film, televizi i internet
Proč je podle vás divadlo pořád důležité?
Protože nabízí něco, co ničím nenahradíte.

Když byl vynalezen film, předpovídalo se, že divadlo zanikne. Pak přišla televize. Potom internet. A divadlo je tady pořád. Přežilo více než dva a půl tisíce let.

Čím to je?
Kvůli okamžiku tady a teď.

Na jevišti stojí živí lidé a v hledišti sedí živí lidé. A někdy mezi nimi vznikne chemie, která je neuvěřitelná. To žádná obrazovka neumí nahradit.

Ochotníci drží kulturní život v regionech
Často mluvíte také o významu amatérského divadla.

Je nesmírně důležité. Profesionální soubor nemůže jezdit do každé obce nebo malého města. A právě tam fungují spolky a ochotníci.
Člověk přijde do sálu a najednou vidí paní lékárnici nebo pana doktora v úplně jiné roli. To lidi spojuje.
Je to společný zážitek celé komunity. Proto si myslím, že má ochotnické divadlo v českém prostředí tak obrovskou sílu.

Mám raději plné hlediště
Jako umělecký šéf musíte hledat rovnováhu mezi tím, co chcete vy a co chtějí diváci.
Přesně tak.
Mám raději plné hlediště než umění pro šest diváků. To říkám otevřeně.

Na druhou stranu nemůžeme hrát jen komedie. Divadlo má i určitou vzdělávací a společenskou funkci. Proto vedle komedií uvádíme i vážnější tituly.

Když se udělají dobře, lidé na ně přijdou.

Hokejista při zápase také nemyslí na bruslení

Hru jsme původně připravovali pro Malou scénu.

Jde o velmi specifický žánr na pomezí detektivky, thrilleru a hororu s výraznými komediálními prvky. Autor hry dokázal humor a napětí propojit natolik mistrovsky, že o text v minulosti projevil zájem i Alfred Hitchcock.

Zkoušení bylo náročné zejména kvůli preciznímu timingu. Aby hra správně fungovala, herci musí mít veškeré akce a texty stoprocentně zautomatizované.

Rád používám příměr, že hokejista při hře také nesmí myslet na bruslení. Teprve ve chvíli, kdy technické řemeslo funguje zcela podvědomě, mohou herci na jevišti naplno ukázat svůj um a vzájemnou souhru.

Tréma nezmizela ani po letech
Jak se cítíte před každou premiérou? Máte pořád trému?
Mám.
A jsem za to rád.

Znamená to, že mi na tom pořád záleží. Je to zodpovědnost vůči hercům, kolegům i divákům. Chcete, aby byli spokojení a vrátili se znovu.

Na malou scénu se těší celé divadlo
Velkým tématem je také rekonstrukce Malé scény.
Těšíme se na ni všichni. Má své kouzlo a nabízí mnohem bližší kontakt s diváky.

Diváci si ji oblíbili už před rekonstrukcí. Třeba Splašené nůžky tam byly prakticky neustále vyprodané. Je to interaktivní představení, ve kterém diváci pomáhají vyšetřovat vraždu, a publikum se vždy zapojí neuvěřitelně rychle.

Pokud vše půjde podle plánu, první premiérou na obnovené scéně by měl být Goldoniho Sluha dvou pánů. Postupně se vrátí i další oblíbené inscenace z repertoáru a přibudou nové tituly.

A na co se mohou příbramští diváci těšit v příští sezoně?

Máme připravených několik zajímavých titulů. Na konci příštího roku bychom chtěli uvést Janu Eyrovou, chystám také adaptaci slavného románu Tři muži ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma. Připravujeme komedii Hrdina západu a na Malé scéně by měla vzniknout také romantická komedie Láska mezi nebem a zemí v režii jednoho z mých bývalých studentů.

To rozhodně ne. Ale je to práce, kterou máme rádi. A největší radost máme ve chvíli, kdy vidíme plné hlediště a diváky, kteří se k nám rádi vracejí.