„Začněte u sebe.“ Zdeněk Junák v Kavárně U Nulté hodiny o herectví, politice i humoru

ROZHOVOR

31. srpna 2026 (18:11)

„Začněte u sebe.“ Zdeněk Junák v Kavárně U Nulté hodiny o herectví, politice i humoru

foto: Zdeněk Junák / archiv České televize Brno

Zdeněk Junák je dlouholetý člen brněnského divadla, herec, dabér a rozhlasová osobnost. Je známý svým výrazným hlasem, humorem a schopností vyprávět příběhy, které mají přesah i lehkost. V talk show Kavárna U nulté hodiny byl hostem ředitele divadla Petra Bednáře.

Jak jste poznal, že herectví je vaše cesta?

Už na základce jsem byl takový ten šašour u tabule. Fyzika mi nešla, ale když se třída smála, byl to pro mě svátek. Chodil jsem do dramatického kroužku na lidušku, četl jsem poezii — Erbena, Ladu. Bavilo mě číst, hodně jsem četl jako kluk.

Rodiče mě ale poslali na gympl, protože táta byl potravinářský chemik a chtěl, abych šel v jeho šlépějích. Jenže matematika, fyzika, deskriptiva… to byla pro mě španělská vesnice. Říkal jsem mámě: „Já nemůžu.“ A ona: „Kam bys chtěl?“ Já: „Ideálně tam, kde není matematika — třeba práva.“

A pak přišel moment, který všechno změnil.

Kdo vás nasměroval k JAMU?

Naši sousedi měli v rodině herce — Miroslava Suchého z Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Říkali jsme mu strýcu. Jednou se mě zeptal: „Zdeňo, co budeš dělat po gymplu?“ A já: „Strýcu, na što? Chemie ne.“

A on: „Nechtěl bys zkusit Janáčkovu akademii?“ Já: „A je tam matematika?“ On: „Seš normální? Kdepak.“

Nikdy jsem neviděl divadlo zezadu, tak mě pozval do Hradce. Psal se rok 1969, jeli jsme Moskvičem, plánovali tankování, benzínky zavíraly v šest. A tam jsem viděl Hello, Dolly! — zákulisí vonělo, tanečnice běhaly kolem… bylo mi osmnáct a řekl jsem: „Strýcu, já bych to zkusil.“

Jak probíhala příprava na přijímačky?
Strýcu měl kamaráda v Brně — Stanislava Zindulku. Napsal mu dopis, protože nebyly maily ani mobily. Já se zjevil na vrátnici Divadla bratří Mrštíků, Zindulka mě „promrskal“ a řekl: „Dobře, Zdeňo, já to s tebou zkusím.“ A tak to začalo.

První ročník na JAMU byl prý krutý. Proč?

Kvůli řeči. Já měl takové to „maju, daju, dělaju“. Byl jsem moravský Slovák. Pedagog Rudolf Krátký mi řekl: „Musíš číst nahlas, pečlivě vyslovovat, každý den hodinu.“ A já četl. Četl jsem pořád.

Říkám to jako perličku: máme s ženou jen jednu dceru, protože u nás v ložnici se čte. Nemáme na ten sex čas. (smích)

Ale opravdu — četl jsem nahlas i ženě, připravoval jsem si scénáře do rozhlasu. A postupně jsem tu řeč vyčistil.

Co je pro vás nejtěžší na práci v rozhlase?
V divadle vás vidí. Když je pauza, něco se děje — gesto, pohyb, výraz. V rozhlase vás jen slyší. Když je ticho, posluchač má pocit, že mu vypli proud. Musíte hlasem sdělit všechno — náladu, emoci, situaci.
A načítání audioknih? To je disciplína. Filozofické knihy jsou nejtěžší — dlouhé věty, žádná interpunkce. V čtečce si nemůžu dělat poznámky, kde padnout hlasem. U papíru ano. Takže když mi pošlou 820 stran pět dní před termínem… no, je to jízda.

Brno. Co pro vás znamená?

Jsem tam šťastný. Byl jsem rok v Praze, ale v Brně jsme měli byt, telefon (to bylo tehdy něco!), školku, doktora, práci. Zakořenil jsem tam hluboce. Brno je sexy město. Má přehradu, Veveří, parníky, Jižní Moravu za rohem. Miluju Pálavu i Bílé Karpaty.

Role, které vám zůstaly pod kůží

Nejtěžší byla Kočka na rozpálené plechové střeše — role otce. Hledal jsem výrazový prostředek, trápil jsem se s tím. To je role, která člověka semele.

Pak muzikály — Jesus Christ Superstar, Herodes. Museli jsme se naučit role v angličtině. Já, angličtinář od Boha hrozný. Ale aplaus byl obrovský.

Rád hraju zemitý chlapy — Bušek v Našich furiantech. A dnes hraju Jaška z Wartenberga v Noci na Karlštejně.

A miluju hrát s Boleslavem Polívkou. Je to výborný herec a dobrý člověk. Bulvár mu ubližuje, ale já ho mám rád. A Michal Isteník? Fenomén.

Čemu se smějete?

Všemu. Jsem pozitivně naladěný člověk. Maminka mě to naučila. Byla tanečnice, zpívala, smála se, i když měla těžký život. Říkala: „Synáčku, musíš se rozmyslet. Buď budeš hajzl, nebo vědec, nebo půjdeš životem jako Tyl Ulenspiegel — budeš se smát, vyprávět historky. Já ti schvaluju, že ses rozhodl pro divadlo.“

A já se směju. Mám problémy jako každý, ale řeší je optimismus. Mám nová kolena, hodnou ženu, úžasnou dceru, nádhernou práci. Nemám důvod se nesmát.

Rada, kterou si nesete celý život

Měli jsme na JAMU výborného pedagoga Miloše Hinšta. Říkal: „Když se vám něco nedaří, začněte u sebe. Nesvádějte to na jiné.“ A to je věta, kterou si nesu celý život.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

autor: Ludmila Zelenková