Křemenáč není jen jeden! Kolik druhů možná míjíte v lese, aniž o tom víte?

Jejich sytě oranžové až cihlově červené klobouky jsou z dálky nepřehlédnutelné a pro mnohé houbaře představují jistotu chutného úlovku. Ale co se vlastně skrývá pod názvem „křemenáč“? Kolik druhů u nás roste a jak si na nich opravdu pochutnat?

Křemenáče patří do rodu Leccinum. Zjednodušeně řečeno, v české mykologické tradici se druhy s oranžovým až červeným kloboukem nazývají křemenáče, zatímco hnědé a šedé varianty jsou kozáky. Odborně jde o jeden rod. Celosvětově se uvádí kolem 160 druhů, v České republice jich roste několik desítek, z nichž praktický houbař běžně potká a pozná jen několik.

Mezi nejběžnější křemenáče náleží březový, který je prostě k nalezení pod břízami. Klobouk má žlutooranžový až hnědooranžový, třeň s výraznými černými šupinkami. Roste od června do října, často ve skupinách.

Křemenáč osikový je nejnápadnější se sytě oranžovočerveným kloboukem a třeněm s bělavými až hnědými šupinkami. Vázaný je, jak název napovídá, na osiky a objevuje se už od května.

Pod duby, ale i osikami pak najdeme křemenáč dubový nebo též krvavý. Je podobný osikovému, dužnina po poranění výrazněji červená.

Méně hojný je křemenáč smrkový, vázaný na smrky. V Červeném seznamu hub ČR je uveden jako ohrožený druh, proto ho raději nesbírejte.

Vzácnější je i křemenáč borový.

V praxi tyto druhy houbaři nerozlišují. Nakonec jsou si značně podobní, všechny jsou jedlé a chutnají velmi podobně. Záměna s jedovatou houbou je prakticky nemožná. Jediné, s čím si je můžete splést, jsou kozáci, které jsou stejně dobré.

Proč jsou křemenáče tak oblíbené?
Tak především mají pevnou, masitou dužninu a výraznou, ale příjemnou houbovou chuť a velice příjemné aroma. V kuchyni jsou univerzálně použitelné.

Při vaření a sušení dužnina tmavne, až téměř černá. To je přirozené a na chuti to nic nemění. Právě proto se dříve používaly do „černého kuby“ spolu s hřiby kováři a koloději.

Chuťově patří k nejlepším hřibovitým houbám. Mladé exempláře jsou ideální na řízky. Jsou pevné, šťavnaté a po usmažení nádherně křupavé. Starší se hodí do polévek, omáček, smaženice, na dušení nebo do těstovin. Vynikající jsou naložené v octovém nálevu (celé malé plodnice i s nožičkami) a sušené. Sušené křemenáče mají příjemnou oříškovou vůni a skvěle doplňují houbové směsi.

Křemenáč není jen krásný úlovek
Právě vztah k jednotlivým stromům je při hledání křemenáčů jednou z nejlepších pomůcek. Když v lese narazíte na místo s břízami, osikami, duby nebo borovicemi, vyplatí se pořádně rozhlédnout, pod zemí totiž bude rozsáhlá síť mycelia, která každoročně vytváří nové plodnice. A zatímco jeden křemenáč může být vítaným zpestřením večeře, několik čerstvých mladých plodnic už dokáže naplnit celý košík. Jen u vzácnějších či ohrožených druhů je lepší nechat je v lese a dopřát jim možnost dál se rozmnožovat.