Gigantický podvod lidstva? Profesor Hilský o tom, zda William Shakespeare vůbec existoval a proč alternativní teorii vymyslel pan „Blázen“

Pro mě je naprosto rozhodující to, že to dílo tady je, že existuje. Jméno Williama Shakespeara bylo v renesanci pevně dané a za jeho života ho nikdo nikdy nezpochybňoval. Ty pochybnosti se objevily až mnohem později – a to je strašně zajímavé – přesně ve chvíli, kdy se ze Shakespeara stala nedotknutelná ikona.

Jsme zhruba v polovině 18. století. V 60. letech začali první profesoři prohlašovat, že Shakespeare je geniální dramatik, který se vyrovná antickým tragédiím. Začala se budovat idealizovaná, ikonická představa. Provázely ji tehdy nadnesené výroky jako, že „Shakespeare po Bohu stvořil nejvíc lidských duší“. No a pouhých deset let poté, co vznikl tento kult osobnosti, se objevila první pochyba.

Jmenoval se Francis Bacon. Argument tehdy zněl jednoduše: Shakespeare měl jenom tehdejší střední školu, nemohl být dost vzdělaný na to, aby napsal tak hluboká díla. Zatímco Bacon byl jedním z nejvzdělanějších mužů své doby, zakladatel empirické vědy, vystudovaný advokát, nejvyšší soudce a kancléř Anglie. Představa, že Francis Bacon po víkendech jen tak mimochodem napsal Shakespearovo dílo, je ale z mého pohledu úplně nesmyslná.

Četl jsem Bacona a četl jsem Shakespeara – to je naprosto nesrovnatelné. Bacon je čistý racionalista, uvažuje jako filozof. Shakespeare racionální není, jeho školou byl život. Celé jeho dílo je o paradoxech lidského bytí na tomto světě, ne o věcech, kterými se zabýval Bacon. Že by to Bacon časově stihl, je vyloučené. Přesto tato teorie získala obrovskou podporu v Americe. Začala s tím jistá dáma, která se shodou okolností jmenovala také Baconová – což je úžasné – a této teorii věřil například i Mark Twain.

Ano, podle této divoké teorie Marlowe v roce 1593 v Deptfordu vůbec nezemřel. Prý to byl podvod, celá jeho vražda v hospodě byla nastrčená, on uprchl do exilu do Francie a odtud všechno psal pod jménem Shakespeare. Má to ale drobnou vadu: nelze to dokázat. Historická fakta mluví jasně. Marlowe byl v té hospodě zabit, ohledal ho koroner a podal o tom oficiální zprávu se všemi údaji.

Navíc jsem Marloweho překládal, dělal jsem Doktora Fausta. Je to úplně jiný styl. Shakespeare se od něj sice na začátku učil psát takzvaný blankvers, byl to jeho učedník. Jenže jak už to bývá, učedník předčil svého mistra. Shakespeare ho navíc přežil, žil do 52 let, zatímco nesmírně talentovaný Marlowe zemřel v devětadvaceti. Skvěle to vystihl můj oblíbený americký komik a herec Woody Allen. Podrbal se za uchem a řekl: „No jo, ale když Marlowe napsal Shakespeara, tak už to napsal Marlowe.“ Je to velmi vtipné, protože napsat obojí je lidsky nemožné.

Dnes je to jednoznačně 17. hrabě z Oxfordu, Edward de Vere. To je nejvážnější kandidát, který má dodnes velmi vlivné příznivce. Na veřejnost ho jako skutečného autora Shakespearových děl vytáhl anglický středoškolský učitel, který se jmenoval pan Looney. Píše se to L-O-O-N-E-Y, což v angličtině doslova znamená „Blázen“.

To zní až neuvěřitelně. Upozornil ho na to tehdy někdo?
Představte si, že když ta kniha vycházela pod názvem Shakespeare Identified, redaktoři mu říkali: „Pane Looney, ta teorie, že Shakespeare je gigantický podvod a napsal to hrabě z Oxfordu, je hrozně zajímavá. Ale to vaše jméno... nechcete ho změnit a vydat to pod pseudonymem?“ A on řekl, že ne. Nezměnil ho. A tak světu teorii o gigantickém podvodu celé lidské civilizace naservíroval pan Blázen.

Zastánci tvrdí, že Edward de Vere prožil přesně to, co potkalo Hamleta. Když byl mladý, zemřel mu otec a matka se velmi rychle znovu provdala – přesně jako v Hamletovi. Jeho biografie se zkrátka nápadně podobá ději té slavné tragédie. Kolem toho se postupně nabalily obrovské mediální skupiny lidí.

To ano. Edward de Vere žil nesmírně divoce a skandálně. Měl sice mnoho žen, ale zároveň byl homoseuál. Z cest po Itálii si dokonce přivezl svého milence, se kterým pak otevřeně žil. Zastánci této teorie tvrdí, že právě tyto prožitky se odrážejí v Shakespearových sonetech, o kterých se občas spekuluje, že mají homoerotický podtext. Celá tato teorie má ale jednu malou, avšak naprosto zásadní chybičku.

Jakou?
Edward de Vere zemřel v roce 1604. Jenže William Shakespeare napsal svá největší díla, včetně slavných pozdních romancí jako Perikles, Zimní pohádka, Cymbelín a především geniální hru Bouře, prokazatelně až po roce 1604!

Jak si s tímto časovým paradoxem zastánci oxfordské teorie poradí?

To vás úplně dostane. Oni tvrdí, že hrabě z Oxfordu měl před svou smrtí v roce 1604 všechna tato monumentální díla napsaná „do zásoby“! A po jeho smrti se prý ze šuplíku postupně vytahovala a vydávala pod krycím jménem Shakespeare.

Vypovídá to neuvěřitelné věci o naší době, i když se to stalo už v letech osmdesátých. Stoupenci této alternativní teorie si začali říkat Oxfordiané, zatímco my, co věříme klukovi ze Stratfordu, jsme Stratfordiané. Akademický svět Oxfordiany dlouho přehlížel a ignoroval, což je hrozně štvalo. A tak se rozhodli pro radikální krok – obrátili se na soud. A to nejdříve v Americe, která je dodnes jejich hlavní základnou.

Přesně tak! V roce 1987 jistý pan Ogburn, hlavní tehdejší propagátor Oxfordianů, oficiálně požádal Nejvyšší soud Spojených států, aby z hlediska práva a dokazování rozhodl spor: Shakespeare versus hrabě z Oxfordu. Tři soudci Nejvyššího soudu USA si přizvali konzultanty z obou táborů a celý týden seriózně rokovali o tom, kdo je autorem. Nakonec došli k jednoznačnému a jednomyslnému závěru: Autorem je William Shakespeare. Důkazy Oxfordianů u soudu zkrátka propadly.

Kdepak, pro Oxfordiany to byla obrovská propaganda. Hned následující rok, v roce 1988, to zkusili v Británii. Britský nejvyšší soud ustavil tribunál, kde proti sobě obě strany stanuly znovu. Slavný shakespearolog Samuel Schoenbaum, který napsal známou Shakespearovu biografii, sice tehdy oxfordskou teorii označil za „snůšku naprostých nesmyslů“, ale k soudu dorazili jiní špičkoví obhájci oficiální linie. Soudci vyslechli obě strany a byl z toho neuvěřitelný mediální cirkus, který snímala britská i americká televize. Byla z toho celosvětová senzace. Výrok britského soudu byl sice opět naprosto jednoznačný – autorem je Shakespeare, nikoliv Oxford – ale pro Oxfordiany to bylo vítězství. Poprvé totiž vstoupili na mediální pole a stali se relevantním partnerem v diskuzi.

Víte, díky tomu, že dnes máme fenomén fake news, tak tahle otázka není mrtvá a uzavřená. Je to stále věcí debaty. Určitou míru skepse můžete samozřejmě v životě připustit, ale já si myslím, že na tom vlastně tolik nezáleží. Do slova „Shakespeare“ jsme jako lidstvo investovali tolik, že bez této značky už se zkrátka neobejdeme a zaplaťpánbůh, že ji máme. Mít Shakespeara jako celosvětovou ikonu je totiž tisíckrát lepší, než mít ty jiné ikony, které v současnosti ovládají náš svět.