Bára Štěpánová: Nejsem člověk vzpomínací. Herectví je pro mě psychoterapie, kde můžu vypustit emoce

ROZHOVOR

24. října 2026 (16:00)

Bára Štěpánová: Nejsem člověk vzpomínací. Herectví je pro mě psychoterapie, kde můžu vypustit emoce

foto: Eva Dvořáková / Bára Štěpánová / se souhlasem

Známe ji jako energickou ženu s nezaměnitelným smíchem, která rozdává optimismus v televizních seriálech i komediích. V civilu je ale herečka Bára Štěpánová úplně jiná. U příležitosti své návštěvy Příbrami, kde vystoupila jako host oblíbené talk show Kavárna U nulté hodiny ředitele Divadla A. Dvořáka Petra Bednáře, poskytla rozhovor pro Příbram.cz. Na příbramská divadelní prkna se navíc už brzy vrátí – v sobotu 12. prosince zde vystoupí v pásmu Vánoční čtení a koledy s Bárou Štěpánovou.

Od pěti let na Cimrmanech

Aktuálně vystupujete s komorními projekty, ale většina diváků vás spojuje hlavně jako komediální herečku. Jaký humor máte ráda vy sama?

Já sice v komediích hraju, ale mám ráda úplně jiný typ humoru, než se u nás často točí. Miluju britský nebo francouzský humor, ale typicky český, ten prvoplánově lidový, jde úplně mimo mě.

Věci od Zdeňka Trošky vás tedy nebaví?

To je úplně mimo můj šálek. Ale pozor, já tím nikomu nic neberu, ať se každý baví, čím chce. Já jsem byla vychovávaná jinak. Můj táta měl rád Pavla Boška a Ivana Vyskočila. Už jako malá holka, od pěti nebo šesti let, jsem chodila na Cimrmany. Vyrůstala jsem na forbínách Wericha s Horníčkem a na humoru Jiřího Suchého. Baví mě slovní hříčky a intelektuální humor, ne ten lidový.

Naivita devadesátých let

Když se dnes ohlédnete zpátky, jak vnímáte dnešní dobu v porovnání s divokými devadesátkami, které spousta lidí idealizuje?

Já nejsem člověk, co by žil vzpomínkami. Dokud tady jsem, dívám se dopředu a prožívám to, co je teď a co bude. Nemám potřebu neustále nostalgicky bilancovat. Ale když se na to podívám v souvislostech s dneškem, uvědomuju si, jak strašně naivní jsme v těch devadesátých letech byli. Chodili jsme s hlavou v oblacích a opájeli se svobodou. Věřili jsme, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a drželo nás to dlouho.

Jenže realita byla asi trochu jiná, že?

Pod tím vším už tehdy byly temné proudy lidí, kteří se v nové situaci okamžitě zorientovali a začali se chovat stejně jako před revolucí, jen v nových podmínkách. My jsme si pořád říkali „nejsme jako oni“, podávali jsme ruce i těm, co se chovali hrozně... Bylo to neskutečné. Ale ono to tehdy asi jinak nešlo.

Udělala byste dnes s odstupem času něco jinak?

Spousta lidí dnes říká, že věci byly tak, jak měly být. Já si to nemyslím. To je jen taková berlička, kterou se uklidňujeme, protože už se s tím nedá nic dělat. Já osobně bych spoustu věcí ve svém životě udělala jinak a v některých situacích bych se chovala úplně odlišně.

Trestám manžela mlčením

Působíte jako člověk, který věci prožívá velmi hluboko. Jak se s tou dnešní realitou vyrovnáváte?
V civilním životě emoce moc nedávám najevo. Když mě něco trápí nebo štve, spíš mlčím a uzavírám se do sebe. Můj muž mi občas říká: „Ty mě štveš, tím jak mlčíš.“

Takže je pro vás jeviště ventil?

Přesně tak, herectví je pro mě v podstatě psychoterapie. Na jevišti si můžu dovolit to, co v reálném životě nedělám – úplně tam ty emoce vypustit. Čím jsou ty postavy na divadle nešťastnější, zraněnější nebo emočně vypjatější, tím raději je hraju. Tam se můžu legálně vyventilovat.

A jak od těch emocí odpočíváte? Umíte vůbec vypnout?

Totálně! Jsem schopná prospat a proflákat celý den úplně v klidu. Jediné, co dělám pravidelně a co mě neskutečně baví, je jóga a posilování. Jsem schopná jet na lekci i dvakrát denně. Mám ale podmínku – nechci řešit stres s parkováním. Takže jezdím po okolí naší obce do Kralup, Velvar, Úholiček nebo Velkých Přílep, kde ten klid mám.

Dostala jste v životě nějakou radu, která vás formovala?

Na žádné rady od režisérů nebo babiček nevěřím. Ale tatínek mi vždycky říkal dvě slova: průběžně a systematicky. Byl to neskutečně pracovitý a pilný člověk. Já jsem ale pravý opak. Všechno dělám na poslední chvíli pod tlakem. Vždycky když pak panikařím, tak si na tátu a na to jeho „průběžně a systematicky“ vzpomenu a říkám si, proč ho neposlouchám.

Na divadelních prknech v Příbrami nejste poprvé. Jaký máte k našemu městu vztah?

V příbramském divadle jsem stoprocentně hrála, myslím, že to byla inscenace Rodinná porada. Pokud jde o město samotné, musím se přiznat, že ho úplně detailně zmapované nemám, ale jedno místo znám. Je to Svatá Hora.

Co se vám při jejím jménu vybaví?

Svatou Horu si pamatuju už z dětství, kdy jsme tam chodili s babičkou po těch dlouhých schodech do toho „kostelíčka“, jak já říkám. Já o sobě sice prohlašuji, že jsem ateista, protože v sobě nemám takovou tu pevnou, ukotvenou víru, která by mi pomáhala ten život snáz snášet. Ale je pravda, že když jde do tuhého, člověk se podvědomě obrací nahoru.

V souvislosti s vírou jste prožila velmi silný osobní moment, že?

Ano, v roce 2018 můj muž onemocněl rakovinou. A tehdy jsem šla do kostela, klečela tam a strašně upřímně prosila: „Pane Bože, prosím, neber mi ho, ještě ne.“ Strašně moc jsem ho prosila. Manžel se uzdravil. Tehdy jsem si sice říkala, jestli Bůh nevidí, jaký jsem pokrytec – že když mi teče do bot, tak prosím, a pak zase žiju jako bezvěrec. Myslím ale, že to tak má spousta lidí. Když jsme v úzkých, ta slova „Pane Bože“ z nás vyletí úplně přirozeně.

V Ungeltu se přetvařovat nemusím

V současnosti vás diváci mohou vidět v komorních inscenacích, třeba v Divadle Ungelt, se kterým na zájezdy jezdíte i k nám do regionu. V čem je pro vás tato práce jiná?

Já se neumím přetvařovat. Neumím nasadit ani neutrální masku. Když je mi někdo nesympatický nebo se chová hnusně, je to na mně okamžitě vidět. Pro lidi kolem pak můžu být obtížná. Proto už dnes nechci hrát ve velkých divadelních souborech, kde se ty vztahy strašně míchají.

V čem je Ungelt jiný?

V Ungeltu dělám s lidmi, se kterými opravdu být chci. Například představení s Ondřejem Brouskem v režii Martina Čičváka, to bylo něco tak opojného! Nechci už plýtvat časem na lidi, kteří mě nemotivují. Nejsem v pozici, že bych si mohla vyskakovat, přesně vím, kde se v tom hereckém světě pohybuju. Ale raději si počkám na nabídku, která za to stojí. A věřím, že ještě něco hezkého přijde.

Kromě herectví také zpíváte. Váš program se jmenuje Recyklovaný recitál. Proč ten název?

Zpívání mě neskutečně baví, tam jsem opravdu sama za sebe. Jenže já neumím psát, v životě jsem nenapsala žádnou písničku ani básničku. Dřív jsem si říkala, že je to blbé, hrát na kytaru a nemít nic vlastního. Ale v dnešní době, kdy se pořád mluví o udržitelnosti, jsem z toho udělala přednost! Já prostě hudebně recykluju.

Jak taková hudební recyklace vypadá?
Nezahlcuju prostor zbytečným balastem. Vezměte si, kolik vzniká zbytečných písniček, které nikdo kromě autora už nikdy nebude zpívat. Já si beru starší věci, které mnou nějakým způsobem prošly, přetvořím si je v sobě a zpívám je dál. To je přece naprosto udržitelné a ekologické! A doufám, že s nimi zase brzy potěším i diváky u vás na Příbramsku.

Vy se do příbramského divadla už brzy vrátíte, konkrétně v sobotu 12. prosince 2026 s pořadem „Vánoční čtení a koledy s Bárou Štěpánovou“. Nalákáte diváky, na co se mohou těšit?

Bude to přesně o tom sdílení, o kterém jsem mluvila. Žádný zbytečný shon, ale příjemné zastavení v tom adventním čase. Moc se na příbramské publikum těším a doufám, že si společně vytvoříme krásnou předvánoční atmosféru.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

autor: Ludmila Zelenková