Přízrak z vytrhaných kolejí zaniklé vlečky

HISTORIE

12. září 2026 (14:00)

foto, video: pribram.cz, Miroslav Pavlík

Měla to být jen rychlá novinářská fotoreportáž o zapomenuté železniční vlečce z Tochovic na Orlík. Jenže dubnový soumrak mi na místě, kde už desítky let žádný vlak neprojel, připravil zážitek, ze kterého mrazí. Jako dlouholetý reportér z míst nehod jsem zvyklý na ledacos, ale v ten večer se v tichu mezi poli probudilo něco, co naprosto odporovalo zdravému rozumu.

Když mě kolegyně z redakce požádala, abych pro její chystaný článek o turistickém pochodu nafotil pozůstatky staré přehradní vlečky, netušila, jak hluboko do mých vlastních vzpomínek mě ten úkol zavede. Vydal jsem se po letech zpět do svých oblíbených Tochovic s plánem spojit pracovní povinnost s nostalgií. Vybral jsem si k tomu chvíli těsně po pracovní době, kdy se nad krajinou začínal rozprostírat klid. Ještě než jsem vůbec vytáhl fotoaparát, moje kroky zamířily k místním stájím. Právě tam jsem totiž prožil zásadní kus svého života.

Do Tochovic jsem se kdysi přestěhoval z Velké Chuchle hned poté, co jsem se oženil, a nastoupil zde jako řidič ikonického zelenočerného konibusu Karosa ŠL-11 určeného pro šest koní. S tímto korábem silnic jsem následně projel doslova celou Evropu, od Francie a Německa až po Rakousko a Slovensko. Domácí české trasy jsem během týdne křižoval v neuvěřitelném tempu přes Frýdlant, Český Brod nebo Uherské Hradiště zpět do Chuchle a Tochovic. Pasažéři se sice nikdy neměnili, jen spoluposádka – na palubě však byli stále plnokrevníci a klusáci – ale cesty ano. Kvůli těmto stájovým návštěvám plných vzpomínek jsem se však zdržel, takže na samotné fotografování železniční stanice a vlečky došlo až po západu slunce, kdy se nad tochovickým nádražím začínalo pomalu smrákat.

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Jakmile objektiv zachytil samotnou budovu nádraží, vydal jsem se pěšky přímo podél kolejí k místu, kde se z hlavní trati kdysi odpojovala samotná orlická vlečka. Šero houstlo a s každým krokem do tmy jako by ožívaly staré drážní příběhy. Cestou jsem narazil na opuštěný železniční strážní domek – starou vechtrovnu, která už tehdy v roce 2018 nesla stopy těžké devastace a zmaru.

Když jsem tato místa procházel znovu po letech, potkal jsem jednoho z místních obyvatel. Chvíli jsme postáli a on mi se zvláštní nostalgií v zapadajícím slunci vyprávěl, jak jeho dědeček přímo zde na dráze v Tochovicích sloužil. Vzpomínal, jak jako malí kluci s dědou nadšeně chodívali stahovat těžké mechanické závory, a dokonce mi ukázal drobnou technickou stavbu, která hned vedle hlavního nádraží vzdoruje zubu času dodnes.

Ten můj zdevastovaný domek však takové štěstí neměl. Když jsem se na jeho osud ptal, dozvěděl jsem se smutnou zprávu – zbourali ho prý definitivně zhruba před třemi lety, takže mé tehdejší snímky dnes zůstávají jednou z posledních existujících vzpomínek na jeho letitou existenci.

Jakmile objektiv zachytil samotnou budovu …

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Když jsem k tomu místu tehdy v dubnu 2018 dorazil blíže, naskytl si mi pohled, ze kterého mrazilo. Staré drážní stavení spíše než lidský příbytek připomínalo pomník pohlcený přírodou. Vyražené vstupní dveře zvaly dovnitř jen chladný průvan, okna zela prázdnotou a po stěnách se šplhaly husté šlahouny popínavých rostlin až k dřevěnému podbití střechy. Opatrně jsem nahlédl dovnitř a zmar byl absolutní. Podlaha se na několika místech zcela propadla do hlubokých jam plných suti a odhaleného betonu. Vytrhané okenní rámy ležely pohozené v prachu uprostřed pokoje vedle zbytků starého polstrování. Šedivé stěny, potrhané vlhkostí, navíc posloužily jako plátno pro sprejery, jejichž narychlo nastříkané nápisy a graffiti dodávaly celému prostoru tísnivou atmosféru.

Všudypřítomný pach zatuchliny a houstnoucí šero mi jasně napovídaly, že je čas nehostinné rumiště opustit. Obešel jsem stavení z druhé strany, kde u zdi rostl mladý smrk a rozkvetlý strom. Protože se ale začínalo smrákat a já se nechtěl pěšky motat podél funkční trati, vrátil jsem se zpátky k nádraží, kde jsem měl zaparkované své auto. Sedl jsem za volant, podjel hlavní dráhu kamenným podjezdem a vyjel po staré silničce nahoru na přejezd přes násep vlečky. Auto jsem nechal kousek za ním na polní cestě k Horčápsku a šel nafotit ten zaasfaltovaný přejezd, kde ze země stále koukal kus zrezivělé kolejnice z původní orlické tratě.

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Tma padala na krajinu mnohem rychleji, než jsem původně předpokládal. Zrychlil jsem krok a chtěl celou fotoreportáž u starého mostku dokončit co nejrychleji, když vtom hlubokém šeru došlo k první velmi nezvyklé věci. Z velké dálky se najednou znovu ozvalo táhlé, nečekaně hlasité zapískání vlaku. Nebyl to však běžný zvuk moderní dieselové nebo elektrické mašiny. Znělo to jako stará parní lokomotiva. Jako starší ročník si z dětství velmi dobře pamatuji, jak hluboký a specifický tenhle zvuk je. Tam odněkud jako z hloubi křovin se ozvalo dlouhé, teskné a dvojité zapískání. V tu chvíli mi to ještě nepřišlo natolik divné, abych přestal pracovat – přece jen se občas konají nostalgické jízdy s historickými vlaky, a tak jsem na ten zvuk nijak nereagoval a dál ve spěchu mačkal spoušť fotoaparátu, abych stihl ještě poslední zbytky světla.

V stále houstnoucí tmě, která mě začala obklopovat ze všech stran, mi pod nohama náhle vyvstal další pozůstatek starých časů. Záblesk blesku vytrhl z hlubokého stínu starý dřevěný železniční pražec, napůl utopený v loňském spadaném listí, suché trávě a jarním plevelu. Jeho povrch už byl značně tlející a pokrytý polštáři zeleného mechu, jako by se ho příroda pokoušela definitivně pohltit a vymazat z paměti. Jenže právě v ten moment, kdy jsem nad tím tichým svědkem minulosti stál, se náspem prohnalo to, z čeho mi definitivně ztuhla krev v žilách. Ta záhadná lokomotivní píšťala se ozvala znovu. Tentokrát už to nebyl žádný vzdálený, tichý zvuk odněkud z dáli. Zvuk přišel z mnohem větší blízkosti, udeřil mi přímo do uší a v hlubokém nočním tichu zněl neuvěřitelně hlasitěji a naléhavěji. V tu chvíli mě popadla opravdová nervozita. Černočerná tma, která mě obklíčila, v kombinaci s tou burácející píšťalou už přestávala být jen podivnou shodou okolností – tohle se mi už opravdu ani trochu nelíbilo.

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Stál jsem kousek od masivního kamenného pilíře starého mostku a najednou se k tomu pronikavému pískání přidal další, ještě tísnivější vjem. Jako bych někde z dálky, z hloubi té opuštěné trasy, začal slabě slyšet samotný těžký zvuk jedoucí lokomotivy. V uších mi začalo rezonovat rytmické, kovové dunění, jaké dělají ocelová kola těžkých vagónů, když se plnou vahou opírají do kolejnic. Snažil jsem se sám sebe uklidnit a trochu zpomalit divoký tep. Když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že úplná, černočerná tma v krajině ještě nenastala – nad obzorem stále zůstával úzký proužek chladného soumrakového světla. Jenže hluk přijíždějícího parního vlaku přesto neúprosně sílil. Už to nebylo jen vzdálené dunění, tentokrát jsem měl naprosto reálný pocit, že slyším těžké supění parního stroje i mechanické posuny ocelových táhel, i to typické a nezaměnitelné kovové rytmické znění přechodů mezi kolejnicemi tututu tututu.

Logika mi velela jasně: na tomhle násypu staré orlické vlečky už desítky let žádné koleje nejsou, nemůže tu nic jet. Opakoval jsem si v duchu jako mantru, že je to jen bujná fantazie podpořená nostalgií místa, vždyť hlavní trať směr Milín a Příbram vede jen o pár desítek metrů vedle. Určitě tam zrovna projíždí nějaký mimořádný historický vlak s parní lokotivou a zvuk se krajinou prostě jen zvláštně nese a odráží mým směrem.

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Jenže racionální teorie o historické mašině na vedlejší milínské trati vzala vzápětí definitivně za své. Zvuk se totiž neblížil od boku z dálky, ale hnal se přímo jako po tělese prázdné vlečky, na které jsem stál. Pocit, že se na mě v té polotmě řítí neviditelná parní lokomotiva a zběsile vřeští svou píšťalou, aby mě varovala a donutila ustoupit z cesty, byl naprosto ochromující. Podvědomě jsem ucouvl až na samotný okraj náspu, kde jsem se zády přitiskl ke zbytkům starého kamenného zdiva. Nervozita se proměnila v čistý pud sebezáchovy. V tu chvíli jako by kolem mě v tom prázdném zářezu opravdu něco masivního proletělo. Byla to čistá akustická a fyzická realita – očima jsem samozřejmě neviděl vůbec nic, ale ušima jsem vnímal ohlušující supění motoru a kovový rachot kol těsně vedle sebe. Vteřinu nato mě zasáhl prudký závan větrného víru, jako by vzduch prořízl reálný jedoucí vlak s několika vagony. Pak ta neviditelná síla prosvištěla dál, přelila se přede mnou jako vlna a nastalo absolutní, až hrobové ticho. V té minutě by se ve mně krve nedořezal.

Za svůj život jsem deset let jezdil k tragicím dopravním nehodám na tramvajových kolejích a jako zkušený dispečer zásahového vozidla, fotoreportér u nehod, požárů a mimořádných událostí jsem viděl spoustu lidské hrůzy a neštěstí. Zažil jsem ledacos, ale takhle zmatený, vyděšený a zalitý ledovým studeným potem jsem nebyl ještě nikdy v životě. Rychle jsem cvakl posledních pár záběrů do svého Nikonu a doslova jsem mazal k autu, které jsem měl zaparkované na kraji pole asi padesát metrů od kolejí zalitých v asfaltu. Skočil jsem dovnitř, zabouchl dveře a několik dlouhých minut jsem v kabině jen nehybně seděl a snažil se zhluboka dýchat.

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Když se mi trochu vrátil klid, zvítězila ve mně profesní důslednost a profesionální soudnost. Vytáhl jsem z kapsy mobilní telefon a vytočil přímé číslo na dispečink drah. Hovor netrval dlouho, dispečer mě vyslechl a jeho odpověď jen potvrdila to, z čeho mi znovu naskočila husí kůže. Oficiální zpráva zněla jasně – žádný vlak, a už vůbec ne s parní lokomotivou, se na trati okolo Tochovic v tu chvíli nenacházel a neprojel tudy už řadu dnů i týdnů. Nejbližší historická mašina tou dobou klidně stála někde v depu v Písku.

Dlouho jsem o tom tajuplném zážitku nikomu neřekl a nechal si ty minuty, které si budou pamatovat už navždy, zamčené hluboko v sobě. Svěřil jsem se až po letech právě oné kolegyni, pro kterou jsem tehdy reportáž připravoval. Od té osudné dubnové noci roku 2018 jsem nenašel odvahu se na to místo vrátit. Odhodlal jsem se k tomu až dnes. Všechno je tam už úplně jinak.

Násep vedoucí od přejezdu je v délce několika set metrů kompletně prosekaný od náletových dřevin a křoví. Původně tudy měla věst nová cyklostezka, z celé akce ale nakonec kvůli nevyšlým dotacím sešlo. Odstranění vegetace se sice celé těleso vlečky odhalilo a prosvětlilo, ale ten starý mechový pražec, u kterého píšťala tehdy řvala nejvíc, už nadobro zmizel. Ty staré zrezivělé koleje zalité v asfaltu malé silničky tu však hrdě stojí dál jako tichá připomínka dob, kdy tudy parní Němky tahaly miliony tun cementu. Člověk při pohledu na ně ví, že skutečné vlaky už tudy sice nikdy nepojedou, ale ozvěny jejich minulosti v téhle krajině zůstanou zapsané už napořád.

Když se mi trochu vrátil klid, zvítězila ve …

foto: Miroslav Pavlík archiv 23.4.2018

Samotnou pohnutou historií této unikátní vojensko-přehradní vlečky, technickými parametry parních lokomotiv řady 555.0 i dalšími mimořádnými událostmi v jejím okolí se však budeme podrobněji zabývat v našem příštím článku, pokud o něj bude zájem.

Upozornění pro čtenáře, pokud jste dočetli až do konce:

Příběh jsem si nevymyslel a vše, co jsem zde popsal, se opravdu událo 28. 4. 2018 okolo 19:30, což by se dalo i doložit podle dat EXIF na fotografiích.
Sám jsem si tu příhodu nedokázal dodnes vysvětlit nebo blíže objasnit, pravděpodobnost mi potvrdila i kamarádka, která se podobnými věcmi zabývala hlouběji, včetně literatury a okultních věd.
Posouzení nechávám na vás, zda mě hned odsoudíte, nebo přijdete sami na jiné vysvětlení. Já jsem tohle místo navštívil až dne 1. 9. 2026, nic podobného mě tam už nepotkalo, ale nejistě jsem se stejně cítil.