Otevřené okno po smrti a záhada 21 gramů

NÁZOR

4. listopadu 2026 (16:40)

Otevřené okno po smrti a záhada 21 gramů

foto: Duši zvážit neumíme. Přesto na ni věříme / Pixabay

Otázka lidské duše a jejího posmrtného osudu fascinuje lidstvo od nepaměti. Zatímco v našich zeměpisných šířkách dáváme duším svobodu symbolickým otevřením okna, jinde ve světě provázejí odchod člověka rituály, které Evropanovi nahánějí strach. Váží lidská duše skutečně pouhých 21 gramů a proč čeští pohádkoví čerti zničili respekt z pekla?

V mnoha českých rodinách, a zejména v těch s medicínskou tradicí, nejsou lehce morbidní témata u nedělního oběda ničím výjimečným. Zdravotníci a lékaři se se smrtí setkávají tváří v tvář. Možná proto v tomto prostředí často rezonuje jeden starý, fascinující zvyk, který si předáváme po generace: tradice otevřít dokořán okno v místnosti, kde zrovna někdo zemřel.

Když se zeptáte na důvod, nejčastěji se setkáte s pojmem „svoboda pro duši“, kterou už unavené a nemocné tělo nepotřebuje. Tento zvyk člověka chtě nechtě nutí k hlubokému zamyšlení. Zůstává duše v těle jen do chvíle, dokud ji tělo potřebuje, nebo dokud fyzická schránka vůbec funguje? Má duše absolutní svobodu? Utváříme my svou duši, nebo naše duše formuje nás?

Otázek je spousta, jasných odpovědí málo. Zvyk s otevíráním okna je však do jisté míry symbolem univerzální naděje. Věřící lidé napříč planetou a různými náboženstvími jsou si v tomhle ohledu určitě jistější než skeptičtí ateisté.

Pohádkoví čerti bez respektu a posmrtný most

To, že duše křesťanů po smrti zamíří do pekla, očistce nebo do nebe, ví v našich zeměpisných šířkách téměř každý. Máme to pevně zakořeněné i díky pohádkám. Jenže klasické české pohádky s popletenými čerty, kteří lidi kolikrát mravně převyšují, udělaly původnímu biblickému výkladu medvědí službu. Věta „stejně se všichni sejdeme v pekle“ u nás zlidověla. Z laskavých pohádkových čertů, kteří přikládají pod kotle, dnes už nikdo strach ani respekt nemá.

V islámu je posmrtný život významnou součástí víry a mnoho věřících vnímá pozemský život jako přípravu na to, co přijde po smrti. Posmrtná cesta duší po pekelném mostě je v jejich učení popsána jako tak odstrašující příklad, že se vlastně vůbec nelze divit, proč věřící pravidla víry tak pevně dodržují a v nebi vidí jediné bezpečné východisko.

Má zvíře svou duši?

Zdaleka nejvlídnější je v tomto kontextu buddhistické učení. Život a smrt bere jako neustálý koloběh duše. Člověk dožije, zemře a v souladu se svou karmou se znovu narodí. A tak pořád dokola, dokud nedosáhne nirvány. Podle buddhistického učení se může bytost znovu narodit v různých formách existence, včetně zvířete. Tato myšlenka je sympatická především kvůli tomu, že v buddhistickém světě má i zvíře svou vlastní duši a plnohodnotné místo v koloběhu světa.

Úplně jiný pohled mají hinduisté. Osvobození nesmrtelné duše, které říkají átman, provází rituál, který Evropanovi zní spíš jako scéna z filmu. Nejstarší syn musí zemřelému při pohřebním rituálu prorazit holí lebku, aby duše mohla tělo opustit, a ostatky musí projít očišťujícím ohněm. Hinduistické učení přirovnává duši k soli rozpuštěné ve vodě – není vidět, ale o přítomnosti její chuti nikdo nepochybuje.

Vědecký experiment: Váží duše přesně 21 gramů?

Existenci duše se lidstvo pokusilo dokázat dokonce i vědecky. Na počátku 20. století přišel americký lékař Duncan MacDougall s teorií, že pokud duše existuje a opouští lidskou schránku, musí mít hmatatelnou hmotnost. Rozhodl se proto zvážit několik umírajících pacientů bezprostředně před smrtí a hned po ní.

Jeho experimenty došly k slavnému číslu: 21 gramů.

Veřejnost se tehdy okamžitě rozdělila na dva tábory. Jedni výsledek přijali s úlevou, druzí vědeckou metodu ostře odmítli. MacDougall chtěl své tvrzení podpořit a pokračoval ve vážení umírajících psů. U nich však žádný úbytek váhy nezaznamenal, z čehož vyvodil, že zvířata duši nemají. Tímto závěrem si však milovníky němých tváří pochopitelně nezískal. Přesto oněch „21 gramů“ dodnes fascinuje západní svět a stalo se inspirací pro řadu uměleckých děl.

Víra, věda a něco mezi tím
Ať už člověk věří v nebe, převtělování, nebo v to, že po smrti už nic není, jedna věc se napříč kulturami opakuje znovu a znovu. Lidé od nepaměti cítili, že v člověku existuje něco víc než jen tělo z masa a kostí. Něco, co nelze zvážit, změřit ani spolehlivě dokázat. Asi i právě proto nás otázka duše fascinuje i dnes.

Americký básník a spisovatel Charles Bukowski kdysi řekl: „Člověk je obětí společnosti, která odmítá pochopit jeho duši.“
A možná na tom něco je. Ať už totiž duše váží 21 gramů, nebo neváží vůbec nic, její existence se nejspíš nikdy nevejde do laboratorních tabulek. Přesto na ni lidstvo už tisíce let odmítá zapomenout. A třeba i proto někde stále po smrti otevíráme okno.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

autor: Ludmila Zelenková