Petr Kafka: Ať lidi klidně pískají, nebo tleskají. Hlavně když zaplní zimák! Klukům v kabině občas piju krev, ale chci je posunout

Z téhle dvojice jsem z dřívějška znal vlastně jenom Tomáše. Asi to není žádné tajemství, že Tomáš přišel do Příbrami i tak trochu kvůli mně, takže jsem maximálně spokojený. V téhle formaci se nám herně daří. Albert Bareš nám sice chvíli chyběl, když odjel na mistrovství světa v inline hokeji, ale jinak se jako trojice skvěle doplňujeme. Já jsem v lajně ten tvůrce hry, Tomáš by měl dávat góly a „Bari“ je neskutečný bojovník s neuvěřitelným fyzickým fondem. Funguje to výborně.

Za největšího konkurenta považuji vždycky Vrchlabí. Nevím přesně proč, ale i když se zrovna v tabulce pohybují jinde, pořád z nich cítím obrovskou hokejovou siIu. Navíc mají skvělou a velkou fanouškovskou základnu. V naší skupině jsou to tedy oni, a pokud bych se podíval do té druhé, tak jednoznačně Poruba a Jestřábi Prostějov.

Na ten mistrovský rok na Slovensku vzpomínám nejraději. Nejsem sice nějak pobožný člověk, ale vyhrát v hokeji jakýkoliv titul je prostě požehnání. Ne každému se to splní. Během kariéry jsem hrál s mnoha hvězdnými spoluhráči, kteří prošli skvělými mančafty, a přesto nikdy žádný pohár nad hlavu nezvedli. Někdo má to štěstí, že vyhraje sedmkrát, mně se to povedlo jednou a strašně si toho vážím.

Přesně tohle jim pořád opakuji. Říkám jim: „Važte si toho, že jsme v týmu, který má velké ambice a může reálně něco dokázat.“ Když jsem byl sám mladý a hrál jsem na Spartě, poslouchal jsem starší spoluhráče, co vyhráli mistrovství světa nebo extraligu. Říkali mi, ať si každého úspěchu vážím, protože kariéra uteče strašně rychle. Tehdy jsem tomu moc nevěřil. A teď, když vím, že ta moje vrcholová kariéra už je v podstatě pryč, říkám mladým klukům úplně to samé.

Popravdě řečeno, mě v letošní sezóně nejvíc bavily zápasy s Chebem a Havlíčkovým Brodem. A to jsme v nich prohráli! Ty zápasy měly obrovské tempo a vysokou hokejovou kvalitu. Já osobně moc nemusím utkání, kde padne hromada gólů a hrajeme třeba 8:2. Měl jsem to tak už odmalinka. Trenéři mi občas vyčítali, že proti slabším soupeřům si všichni nastřílejí góly a já jsem takový vypojený ze hry. Jenže já mám rád drama. Mám rád chvíle, kdy můžu rozhodnout v napjatém závěru nebo v play-off. Tam se teprve ukáže skutečný charakter týmu i jednotlivce.

Těm, co na zimák poctivě chodí, chci strašně moc poděkovat. Vidím tam v podstatě pořád ty stejné věrné tváře, lidi v dresech a kluky kolem bubeníků. Jejich podpory si nesmírně vážíme. Na druhou stranu je pro mě trošičku smutné, že na stadion si nenachází cestu víc lidí. Jsem v Příbrami už čtvrtou nebo pátou sezónu a my na ledě i vedení v zákulisí děláme maximum. Nevím, co víc už bychom měli lidem nabídnout. Ať na nás lidi klidně pískají, nebo tleskají – hlavně když zaplní zimák a nenechají kluky hrát před prázdnými tribunami! Doufám, že ty nové diváky ještě na hokej naučíme chodit.

Já nedobíjím, já už jenom vybíjím (směje se). Spousta lidí si vůbec nedovede představit, jak neskutečně náročné je hrát tuhle soutěž, když nejste profesionál. Všichni chodíme normálně do práce. Já mám dvě děti, takže když mám chvilku volno, chci být s nimi. Můj den vypadá tak, že jdu z práce rovnou na trénink nebo na zápas, domů se vrátím v deset nebo v jedenáct večer a druhý den nanovo. Je to extrémní zátěž.

Diváci si to často neuvědomují. Vždycky dávám za příklad našeho brankáře Petra Jirouška. Ten kluk jede na zápas rovnou z práce, kde jako automechanik leží šest hodin pod autem, a pak od něj lidi chtějí stoprocentní sportovní výkon. Já jsem byl zvyklý na profesionální hokej, kde se člověk soustředí jen na zápas, po obědě si jde lehnout a tělo regeneruje. Tady na to není vůbec prostor. Nevím, jak dlouho to ještě v tomhle tempu vydržím.

Snažím se, ale momentálně je moje hokejová filozofie hlavně o tom zkusit ty kluky něco naučit. Jsem na ně poměrně přísný. Nevím, jestli vám to sami řeknou, ale myslím, že spoustě z nich piju krev (usmívá se). Snažím se jim ale jen vtlouct do hlavy pravidla a návyky, které jsem se naučil v profi hokeji, protože většina z nich ho nikdy nehrála. Tam ty věci fungují zkrátka jinak. Když vidím, že kluk má zájem a chce se posunout – jako třeba právě Bari nebo Miky – a vezme si moji radu k srdci, moc rád mu pomůžu. Když zájem nevidím, kašlu na to. Dřív jsem chtěl hlavně sbírat body a střílet góly, to už mám dnes za sebou.

Je těžké udržet v amatérských podmínkách profesionální motivaci?
Je to těžké, protože každý kluk je specifický. Někomu ta úroveň stačí, někdo chce hokejově růst. Poslední dvě sezóny byly z naší strany v podstatě dokonalé, skoro vůbec se neprohrávalo. Letos už jsme dvakrát ztratili body a hned vidím, jak všichni koukají a diví se, co se vlastně děje. Ale prohrávat je přece úplně normální. Minulý rok jsme měli obrovské štěstí a uhráli jsme i zápasy, kde jsme byli horší. Letos jsme prohráli v Havlíčkově Brodě a v Chebu zápasy, které jsme mohli úplně v klidu vyhrát. Soupeř dal gól, my ne. Já jsem ale z obou těch porážek odcházel se vztyčenou hlavou, protože mě ten hokej bavil.