V lesích je invaze klošů: okřídlený vetřelec po přistání odhodí křídla

Když kloše vyndáte z vlasů, na první pohled zaujme jeho zploštělé tělo, silné nohy a především křídla. Právě ta mu umožňují vyhledat vhodného hostitele. A tady přichází jedna z nejzajímavějších věcí: jakmile kloš najde správného hostitele, křídla obvykle odhodí.

Proč se zbavuje křídel?
Na první pohled to může vypadat jako nevýhoda. Proč by se hmyz dobrovolně připravil o schopnost létat?

Pro kloše je to naopak velmi chytrá strategie. Jakmile přistane na jelenovi, srnci nebo jiném vhodném hostiteli, už nepotřebuje létat. Zbytek života totiž tráví přímo v jeho srsti. Křídla by mu tam spíše překážela.

Bez nich má plošší a kompaktnější tělo a může se mnohem lépe pohybovat mezi chlupy. Silné nohy zakončené drápky mu zároveň umožňují pevně se zachytit a odolávat pohybům zvířete, jeho drbání i větru.

Je to tedy trochu jako jednosměrná letenka: křídla slouží k cestě za hostitelem, ale po příletu už nejsou potřeba.

Jelení „taxík“ a jídelna v jednom
Kloš se živí krví svého hostitele. Nejčastěji vyhledává jelenovitou zvěř, například jeleny, srnce nebo daňky. V jejich srsti má zároveň ideální úkryt před okolním prostředím.

Zajímavý je i jeho životní cyklus. Samice neklade běžná vajíčka do prostředí jako mnoho jiných druhů hmyzu. Larva se vyvíjí uvnitř jejího těla a následně je vypuštěna jako takzvaná předkukla. Ta brzy odpadne do prostředí, kde se promění v kuklu. Z ní se později vylíhne dospělý kloš s křídly, který se vydá hledat hostitele. A cyklus se opakuje.

Co když si kloše přinese člověk?
Kloš jelení není specialista pouze na hledání jelenů. Pokud při letu narazí na člověka, může přistát i na něm. Člověk pro něj ale není ideálním hostitelem.

Kloš může po oblečení nebo kůži rychle lézt a snaží se najít místo, kde by se mohl uchytit. Někdy také kouše. U člověka může jeho kousnutí vyvolat svědění, zarudnutí nebo déletrvající podráždění. Reakce se však u jednotlivých lidí liší.

Lidé si ho někdy mohou splést s klíštětem. Kloš však patří mezi dvoukřídlý hmyz, zatímco klíště je pavoukovec. Na rozdíl od klíštěte má kloš v dospělosti šest nohou a původně také pár křídel.

Jeho tělo je také nápadně ploché. To je další dokonalé přizpůsobení životu v srsti. Když se snažíte kloše rozmáčknout mezi prsty, můžete být překvapeni, jak je odolný.

Jakmile kloš dospěje, hledá svého hostitele aktivně a dokáže se orientovat podle pohybu, pachu a dalších podnětů spojených s přítomností zvířete, nebo člověka. Však víte, že jakmile vkročíte do lesa s výskytem klošů, ví o vás celá jejich armáda. Proto se s ním člověk může setkat právě v místech, kde se pohybuje vysoká zvěř. Největší šanci máme během teplejší části roku, především od konce léta do podzimu a momentálně počasí babího léta mu vyhovuje.

Může kloš přenášet nemoci podobně jako klíště?
Kloš není jen nepříjemný parazit. Vědci u něj zjistili také přítomnost některých mikroorganismů, které mohou být významné z hlediska zdraví zvířat i člověka.

U kloše jeleního byla opakovaně prokázána bakterie Bartonella schoenbuchensis. Byla dokonce izolována z jeho těla a nalezena ve středním střevě. Vědci proto považují kloše za možného přenašeče této bakterie. Její přímý přenos na člověka při kousnutí však dosud nebyl jednoznačně prokázán.

V kloších byly nalezeny také bakterie skupiny Anaplasma a některé Rickettsia. Tady je ale potřeba větší opatrnost. Samotný nález DNA mikroorganismu ještě neznamená, že ho kloš dokáže účinně přenést z jednoho hostitele na druhého. U těchto původců proto vědci jeho skutečnou přenašečskou roli stále zkoumají.

Kloš tedy není „nové klíště“. Jeho epidemiologický význam pro člověka je podstatně méně prozkoumaný a riziko nelze jednoduše srovnávat s dobře známými nemocemi přenášenými klíšťaty. Přesto je zajímavé, že tento nenápadný obyvatel jelení srsti může být součástí koloběhu některých patogenů v přírodě.

Pokud vás kloš kousne a místo výrazně svědí, otéká nebo se kožní potíže zhoršují či přetrvávají, je vhodné věnovat jim pozornost a případně se poradit s lékařem.