Štěpánka Ligas: Na Příbram mám spoustu živých vzpomínek. Natáčela jsem tu i svůj úplně první film
ROZHOVOR
19. listopadu 2026 (16:00)
Dalších 5 fotografií v galerii
foto: Štěpánka Ligas / Instagram Štěpánky Ligas / se souhlasem
Z Příbrami pochází, prožila zde část dětství a dodnes se sem ráda vrací za rodinou i oblíbenými místy. Herečka Štěpánka Ligas, rozená Fingerhutová, kterou diváci znají například ze seriálů Devadesátky nebo Táta v nesnázích, v rozhovoru zavzpomínala na své příbramské začátky, prozradila, jak se dostala k herectví, i proč si z natáčení v rodném městě odnesla pořádně spálenou vzpomínku.
Příbram je vaším rodným městem. Jaké vzpomínky se vám vybaví, když se řekne Příbram? Máte nějaké oblíbené místo, ke kterému se ráda vracíte?
Spoustu! V Příbrami jsem vyrůstala a na dětství mám spoustu živých vzpomínek. Cestu tunelem do školky, schody na Svatou Horu, kde jsme s babičkou dávaly příspěvky do kasičky a já si kupovala oplatku, sobotní nákupy v Pražské ulici, prodejnu, kde pracovala babička, vůni řeznictví dole nebo zdravé výživy, tam, kde je teď kávové okýnko. Tam jsem milovala kokosovou sušenku s rozinkami, kam jsme chodily s mamkou.
Spoustu! V Příbrami jsem vyrůstala a na dětství mám spoustu živých vzpomínek. Cestu tunelem do školky, schody na Svatou Horu, kde jsme s babičkou dávaly příspěvky do kasičky a já si kupovala oplatku, sobotní nákupy v Pražské ulici, prodejnu, kde pracovala babička, vůni řeznictví dole nebo zdravé výživy, tam, kde je teď kávové okýnko. Tam jsem milovala kokosovou sušenku s rozinkami, kam jsme chodily s mamkou.
Vzpomínám také na druhou svatbu mojí maminky na radnici, na takovou tu velikou prodejnu obuvi nebo na ježdění nahoru po tehdy jediných příbramských eskalátorech. Spousta těch míst už dnes neexistuje, ale mám zase nová oblíbená. Když se naskytne čas a zajedu do Příbrami, ráda objevuji místní bistra a kavárny, třeba Upekla, Rynk nebo Time. Na Svatou Horu chodím moc ráda, především když kvetou stromy. A cestou po schodech se zastavím ve starožitnictví.
Kdy jste poprvé začala přemýšlet o tom, že byste se chtěla věnovat herectví? Bylo to vaše dětské přání, nebo jste k němu postupně dospěla?
Říkala jsem to už od dětství. Když jsme si s bratranci a sestřenicemi doma hráli na pořad DO-RE-MI, oni mě jako moderátoři zpovídali, čím chci být, až vyrostu. Vždycky jsem odpověděla, že herečka. Myslím ale, že na tom mají velký podíl i moji rodiče, protože „No jo, ty jsi herečka,“ říkali, když jsem plakala. A já plakala často. Nebyla jsem zrovna odvážné dítě, všeho jsem se hrozně bála.
V rodině přede mnou nikdo herectví ani umění nedělal. Maminka pracovala v Příbrami jako vychovatelka v dětském domově a později jako učitelka v mateřské škole. Její jistě barvité vyprávění pohádek dětem je asi nejblíž tomu, co dnes dělám já.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že se herectví stane mojí skutečnou profesí. Fascinovalo mě a prosila jsem tátu, jestli bychom nemohli zkusit nějaké konkurzy, ale brala jsem to spíš jako volnočasovou aktivitu. Pak jsem začala chodit na dramatický kroužek, kde mi vedoucí doporučila, abych zkusila talentové zkoušky, a nabídla se, že mě připraví. A tak jsem nakonec z gymplu utekla na konzervatoř.
Vaše herecká kariéra vás zavedla k řadě zajímavých projektů. Je nějaká role, která pro vás byla zásadní nebo vás osobně či profesně nejvíce posunula?
Ono se to celé tak zvláštně nabaluje a těžko se mi vybírá jeden konkrétní projekt. Kdybych třeba nenatočila svůj první celovečerní film Dvojníci, možná by mě Ondřej Sokol, který mi v něm hrál tatínka, nikdy neobsadil do představení, které režíroval pro Činoherní klub. A kdybych se nedostala tam, možná bych dnes divadlo vůbec nehrála. Režisér Dvojníků mě pak ještě doporučil do Ordinace v růžové zahradě.
Tu svoji roli v Ordinaci jsem upřímně nesnášela. Nebo spíš to, jak na ni lidé reagovali. Zároveň jsem tam ale strávila jen tři měsíce a postava byla pro diváky natolik výrazná, že mi pomohla udělat si jméno a začaly přicházet další nabídky.
Je to někdy zvláštní souhra okolností. Záleží na tom, koho při práci potkáte, s kým si sednete a kdo se rozhodne dát vám další příležitost. Takže možná nebyla zásadní jedna role, ale spíš celý řetězec náhod a setkání.
Diváci vás znají například ze seriálů Devadesátky nebo Táta v nesnázích. Jak na natáčení těchto projektů vzpomínáte? Je nějaká zajímavá historka ze zákulisí, o kterou byste se mohla podělit?
Na oba projekty vzpomínám moc ráda. Devadesátky byly skvělou příležitostí zahrát si v něčem opravdu kvalitním. Hodně jsem si uvědomovala atmosféru té doby. Když jsem na sobě měla dobové kostýmy, najednou jsem v nich viděla svoji maminku. A ta všudypřítomná vůně devadesátek, včetně cigaretového kouře, který museli kluci v rolích kriminalistů neustále vytvářet, ve mně zanechala zvláštní nostalgii.
Táta v nesnázích byl asi můj nejoblíbenější projekt. Vždycky jsem si přála mít sestry. A kdybych z gymnázia neutekla na herectví, chtěla jsem jít stoprocentně na práva. Laura měla sestry, byla právnička a taky byla stydlín, který se všeho bál. Vlastně mi v tom byla dost podobná.
Upřímně, většinou dostávám role proti svému typu – silné, odvážné rebelky nebo kokety. Já přitom zrudnu, jakmile mám mluvit mimo roli před společností více neznámých lidí. Asi ve mně tvůrci vidí nějakou stránku, kterou jsem sama ještě neobjevila. (smích)
Natáčení bylo úžasné, hlavně díky skvělé partě. Strávili jsme spolu několik měsíců a mezi námi seriálovými dcerami, Martinem Pechlátem a režisérem Petrem Zahrádkou vznikl docela drsný humor. Neustále jsme se pošťuchovali a dělali si ze sebe legraci. Kdyby nás někdo viděl zvenku, možná by si myslel, že se navzájem urážíme, ale byla to taková naše forma náklonnosti. Dokonce jsme spolu ještě několik měsíců po skončení natáčení chodili na pivo. Mrzí mě, že seriál neměl pokračování.
Teď pracuji na seriálu Boží plán, kde hraju takovou trochu ujetou holku. Na place je velká zábava a našla jsem si k ní cestu i díky tomu, že se celý seriál nebere příliš vážně a můžeme hrát víc komediálně. Nejhorší byl ale každopádně díl, ve kterém jsem měla zašlápnout morče. Naštěstí se točilo s plyšovým, ale i tak to bylo strašné. Scenáristy jsem v tu chvíli opravdu proklínala.
Věnujete se filmu, seriálům, divadlu i dabingu. Která z těchto hereckých disciplín je vám nejbližší a proč? Je naopak nějaká, která pro vás představuje větší výzvu?
Asi bych nedokázala vybrat jen jednu, protože každá disciplína nabízí něco úplně jiného. Divadlo je pro mě krásné v tom, že se představení odehrává tady a teď, v přímém kontaktu s divákem. Film a televize zase umožňují pracovat s detailem a mnohem subtilnějšími polohami herectví. A dabing mě baví právě tím, že člověk není vidět a musí se soustředit výhradně na hlas, emoci a přesnost.
Každá z těch disciplín má svoje specifika a každá mě něčím obohacuje. Asi největší výzvou není žádná konkrétní z nich, ale spíš schopnost mezi nimi přepínat a zachovat si radost z práce.
Herecká profese může být časově náročná a někdy také nejistá. Jak se vám daří hledat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem? Co vám pomáhá vypnout a načerpat novou energii?
Myslím, že se to pořád učím. Herectví je zvláštní profese v tom, že člověk nikdy úplně neví, co bude za měsíc nebo za půl roku. Někdy se sejde několik projektů najednou a člověk neví, kam dřív skočit, jindy je zase klidněji. Je potřeba se naučit přijímat obojí a nespojovat vlastní hodnotu s tím, kolik zrovna člověk pracuje.
Hodně mi pomáhá cestování, příroda a čas strávený s manželem a blízkými. Ráda chodím na dlouhé procházky, objevuji nová místa a občas prostě potřebuji úplně vypnout. Zjistila jsem, že si musím vědomě hlídat i čas, kdy nedělám vůbec nic. Dřív jsem měla pocit, že bych měla pořád něco podnikat nebo být produktivní. Dnes už vím, že odpočinek není promarněný čas.
Z Příbrami jste se postupně vydala za hereckou kariérou jinam. Jak se dnes díváte na své rodné město? Sledujete, co se zde děje, a máte stále důvod se do Příbrami vracet?
Moje rodina žije z velké části v okolí Příbrami a přímo v Příbrami mám dědečka. Do Prahy jsem se ale přestěhovala společně s rodiči už v dětství, nebylo to tak, že bych kvůli herectví utekla do Prahy.
Těsně po škole jsem jezdila hrát oblastní divadlo do Pardubic. Kdybych tehdy dostala nabídku do příbramského souboru, myslím, že bych ji určitě vzala raději! Moje spolužačka Eliška Nejedlá byla několik let členkou souboru příbramského divadla a občas jsem za ní na představení zajela. Pak jsem spala u dědy a ten mi udělal sekanou.
Teď už jsem s manželem usazená v Praze, ale na výlety jezdím hrozně ráda. Líbí se mi, jak Příbram kvete po kavárenské a gastronomické stránce. Víte, že jsem v Příbrami natáčela svůj úplně první film? Bylo to ještě se studenty FAMU, už to bude skoro patnáct let. Natáčeli jsme v okolí plaveckého bazénu a já s kamarádkou, která ve filmu hrála se mnou, jsme ještě rozhodně nebyly profesionálky. O pauze, kdy jsme zrovna netočily, jsme dostaly skvělý nápad jít se opalovat. Strašně jsme se spálily na slunci a byl z toho hrozný průšvih, protože nás pak museli líčit i na rukou, aby mezi jednotlivými záběry nebyl rozdíl. (smích)
Kdybyste měla někomu, kdo Příbram vůbec nezná, představit své rodné město a jeho okolí, kam byste ho vzala a co by podle vás rozhodně neměl minout?
Příbram je krásné město s historickým centrem a podle mě jedním z nejkrásnějších poutních míst v Čechách – Svatou Horou, ke které vede nádherná stromová alej. Určitě bych doporučila projít se po schodech nahoru, zastavit se na kávu v některé z místních kaváren a večer zajít do divadla.
Kdy jste poprvé začala přemýšlet o tom, že byste se chtěla věnovat herectví? Bylo to vaše dětské přání, nebo jste k němu postupně dospěla?
Říkala jsem to už od dětství. Když jsme si s bratranci a sestřenicemi doma hráli na pořad DO-RE-MI, oni mě jako moderátoři zpovídali, čím chci být, až vyrostu. Vždycky jsem odpověděla, že herečka. Myslím ale, že na tom mají velký podíl i moji rodiče, protože „No jo, ty jsi herečka,“ říkali, když jsem plakala. A já plakala často. Nebyla jsem zrovna odvážné dítě, všeho jsem se hrozně bála.
V rodině přede mnou nikdo herectví ani umění nedělal. Maminka pracovala v Příbrami jako vychovatelka v dětském domově a později jako učitelka v mateřské škole. Její jistě barvité vyprávění pohádek dětem je asi nejblíž tomu, co dnes dělám já.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že se herectví stane mojí skutečnou profesí. Fascinovalo mě a prosila jsem tátu, jestli bychom nemohli zkusit nějaké konkurzy, ale brala jsem to spíš jako volnočasovou aktivitu. Pak jsem začala chodit na dramatický kroužek, kde mi vedoucí doporučila, abych zkusila talentové zkoušky, a nabídla se, že mě připraví. A tak jsem nakonec z gymplu utekla na konzervatoř.
Vaše herecká kariéra vás zavedla k řadě zajímavých projektů. Je nějaká role, která pro vás byla zásadní nebo vás osobně či profesně nejvíce posunula?
Ono se to celé tak zvláštně nabaluje a těžko se mi vybírá jeden konkrétní projekt. Kdybych třeba nenatočila svůj první celovečerní film Dvojníci, možná by mě Ondřej Sokol, který mi v něm hrál tatínka, nikdy neobsadil do představení, které režíroval pro Činoherní klub. A kdybych se nedostala tam, možná bych dnes divadlo vůbec nehrála. Režisér Dvojníků mě pak ještě doporučil do Ordinace v růžové zahradě.
Tu svoji roli v Ordinaci jsem upřímně nesnášela. Nebo spíš to, jak na ni lidé reagovali. Zároveň jsem tam ale strávila jen tři měsíce a postava byla pro diváky natolik výrazná, že mi pomohla udělat si jméno a začaly přicházet další nabídky.
Je to někdy zvláštní souhra okolností. Záleží na tom, koho při práci potkáte, s kým si sednete a kdo se rozhodne dát vám další příležitost. Takže možná nebyla zásadní jedna role, ale spíš celý řetězec náhod a setkání.
Diváci vás znají například ze seriálů Devadesátky nebo Táta v nesnázích. Jak na natáčení těchto projektů vzpomínáte? Je nějaká zajímavá historka ze zákulisí, o kterou byste se mohla podělit?
Na oba projekty vzpomínám moc ráda. Devadesátky byly skvělou příležitostí zahrát si v něčem opravdu kvalitním. Hodně jsem si uvědomovala atmosféru té doby. Když jsem na sobě měla dobové kostýmy, najednou jsem v nich viděla svoji maminku. A ta všudypřítomná vůně devadesátek, včetně cigaretového kouře, který museli kluci v rolích kriminalistů neustále vytvářet, ve mně zanechala zvláštní nostalgii.
Táta v nesnázích byl asi můj nejoblíbenější projekt. Vždycky jsem si přála mít sestry. A kdybych z gymnázia neutekla na herectví, chtěla jsem jít stoprocentně na práva. Laura měla sestry, byla právnička a taky byla stydlín, který se všeho bál. Vlastně mi v tom byla dost podobná.
Upřímně, většinou dostávám role proti svému typu – silné, odvážné rebelky nebo kokety. Já přitom zrudnu, jakmile mám mluvit mimo roli před společností více neznámých lidí. Asi ve mně tvůrci vidí nějakou stránku, kterou jsem sama ještě neobjevila. (smích)
Natáčení bylo úžasné, hlavně díky skvělé partě. Strávili jsme spolu několik měsíců a mezi námi seriálovými dcerami, Martinem Pechlátem a režisérem Petrem Zahrádkou vznikl docela drsný humor. Neustále jsme se pošťuchovali a dělali si ze sebe legraci. Kdyby nás někdo viděl zvenku, možná by si myslel, že se navzájem urážíme, ale byla to taková naše forma náklonnosti. Dokonce jsme spolu ještě několik měsíců po skončení natáčení chodili na pivo. Mrzí mě, že seriál neměl pokračování.
Teď pracuji na seriálu Boží plán, kde hraju takovou trochu ujetou holku. Na place je velká zábava a našla jsem si k ní cestu i díky tomu, že se celý seriál nebere příliš vážně a můžeme hrát víc komediálně. Nejhorší byl ale každopádně díl, ve kterém jsem měla zašlápnout morče. Naštěstí se točilo s plyšovým, ale i tak to bylo strašné. Scenáristy jsem v tu chvíli opravdu proklínala.
Věnujete se filmu, seriálům, divadlu i dabingu. Která z těchto hereckých disciplín je vám nejbližší a proč? Je naopak nějaká, která pro vás představuje větší výzvu?
Asi bych nedokázala vybrat jen jednu, protože každá disciplína nabízí něco úplně jiného. Divadlo je pro mě krásné v tom, že se představení odehrává tady a teď, v přímém kontaktu s divákem. Film a televize zase umožňují pracovat s detailem a mnohem subtilnějšími polohami herectví. A dabing mě baví právě tím, že člověk není vidět a musí se soustředit výhradně na hlas, emoci a přesnost.
Každá z těch disciplín má svoje specifika a každá mě něčím obohacuje. Asi největší výzvou není žádná konkrétní z nich, ale spíš schopnost mezi nimi přepínat a zachovat si radost z práce.
Herecká profese může být časově náročná a někdy také nejistá. Jak se vám daří hledat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem? Co vám pomáhá vypnout a načerpat novou energii?
Myslím, že se to pořád učím. Herectví je zvláštní profese v tom, že člověk nikdy úplně neví, co bude za měsíc nebo za půl roku. Někdy se sejde několik projektů najednou a člověk neví, kam dřív skočit, jindy je zase klidněji. Je potřeba se naučit přijímat obojí a nespojovat vlastní hodnotu s tím, kolik zrovna člověk pracuje.
Hodně mi pomáhá cestování, příroda a čas strávený s manželem a blízkými. Ráda chodím na dlouhé procházky, objevuji nová místa a občas prostě potřebuji úplně vypnout. Zjistila jsem, že si musím vědomě hlídat i čas, kdy nedělám vůbec nic. Dřív jsem měla pocit, že bych měla pořád něco podnikat nebo být produktivní. Dnes už vím, že odpočinek není promarněný čas.
Z Příbrami jste se postupně vydala za hereckou kariérou jinam. Jak se dnes díváte na své rodné město? Sledujete, co se zde děje, a máte stále důvod se do Příbrami vracet?
Moje rodina žije z velké části v okolí Příbrami a přímo v Příbrami mám dědečka. Do Prahy jsem se ale přestěhovala společně s rodiči už v dětství, nebylo to tak, že bych kvůli herectví utekla do Prahy.
Těsně po škole jsem jezdila hrát oblastní divadlo do Pardubic. Kdybych tehdy dostala nabídku do příbramského souboru, myslím, že bych ji určitě vzala raději! Moje spolužačka Eliška Nejedlá byla několik let členkou souboru příbramského divadla a občas jsem za ní na představení zajela. Pak jsem spala u dědy a ten mi udělal sekanou.
Teď už jsem s manželem usazená v Praze, ale na výlety jezdím hrozně ráda. Líbí se mi, jak Příbram kvete po kavárenské a gastronomické stránce. Víte, že jsem v Příbrami natáčela svůj úplně první film? Bylo to ještě se studenty FAMU, už to bude skoro patnáct let. Natáčeli jsme v okolí plaveckého bazénu a já s kamarádkou, která ve filmu hrála se mnou, jsme ještě rozhodně nebyly profesionálky. O pauze, kdy jsme zrovna netočily, jsme dostaly skvělý nápad jít se opalovat. Strašně jsme se spálily na slunci a byl z toho hrozný průšvih, protože nás pak museli líčit i na rukou, aby mezi jednotlivými záběry nebyl rozdíl. (smích)
Kdybyste měla někomu, kdo Příbram vůbec nezná, představit své rodné město a jeho okolí, kam byste ho vzala a co by podle vás rozhodně neměl minout?
Příbram je krásné město s historickým centrem a podle mě jedním z nejkrásnějších poutních míst v Čechách – Svatou Horou, ke které vede nádherná stromová alej. Určitě bych doporučila projít se po schodech nahoru, zastavit se na kávu v některé z místních kaváren a večer zajít do divadla.
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
autor: Anna Svobodová
Další články
/FOTOGALERIE/ Skály, dávné pece a Brdská vločka. Objevte tajemné Lipovsko
V hlubokých lesích středních Brd leží kopec, který na první pohled nemusí slibovat nic …
TIP NA VÝLET
Rosteme díky vám. Děkujeme, že Příbram.cz tvoříte společně s námi!
Být pro vás místem, kde každý den najdete čerstvé informace, zajímavé rozhovory a …
AKTUÁLNĚ
Příbramská Sokolovna se proměnila v centrum byznysu. Studenti z Česka i Německa tu soutěžili s fiktivními firmami
Žádné nudné sezení v lavicích, ale ostrý byznys na vlastní kůži. Příbramská Sokolovna …
ŠKOLSTVÍ
Dekubitům lze předcházet. Rozhodují i hodiny, upozorňuje sestra Alena Šedová
Proleženiny neboli dekubity patří mezi závažné komplikace, které mohou výrazně …
ROZHOVOR
Z Ústí s prázdnou! Baník doplatil na koncovku, drtivý závěr už vyrovnání nepřinesl
Hokejisté příbramského Baníku ve středečním 16. kole neuspěli na ledě rozjetého …
SPORT
Náhlá nevolnost devětasedmdesátiletého řidiče skončila na Drkolnově sériovou nehodou. Naboural tři zaparkovaná auta
Nepříjemný incident zaměstnal ve středu odpoledne dopravní policisty na příbramském …
AKTUALIZOVÁNO
Příbramsko hlásí nejvíce zásahů v kraji. Silný vítr lámal stromy, u Pečic do jednoho narazilo auto
Z celkových pětapadesáti krajských výjezdů spojených se silným větrem připadá více než …
Deštivé podzimní dny nemusí být nuda. Vyzkoušejte s dětmi tvoření z barevného listí
Venku prší, brzy se stmívá a na dlouhé procházky už počasí příliš neláká. Právě takové …
LIFESTYLE
Konec politických lží? Wales schválil revoluční zákon. Měl by platit i u nás?
Představte si svět, kde by politici museli za vědomé lži v předvolební kampani skládat …
NEPŘEHLÉDNĚTE
Silný vítr řádí už druhý den i na Příbramsku. Hrozí padající větve i stromy
Příbramsko a další části Středočeského kraje zasáhl silný vítr, před kterým …
AKTUÁLNĚ









