Robotická chirurgie není jen o robotovi. Budoucnost přinese propojení nemocnic i operace na dálku

Robotický systém da Vinci Xi je jedním z nejvýznamnějších technologických posunů, které Oblastní nemocnice Příbram v posledních letech udělala. Jeho přínos ale nespočívá pouze v samotných robotických ramenech a nástrojích, se kterými chirurg pracuje. Robotická chirurgie je zároveň součástí širší digitalizace medicíny, která může v budoucnu zásadně změnit způsob, jakým spolupracují nemocnice, chirurgické týmy i jednotliví specialisté.

Kam až může tento vývoj dospět a co může znamenat pro pacienty? O tom jsme hovořili s náměstkem lékařské péče Oblastní nemocnice Příbram Ing. MUDr. Vladimírem Dvořákem MHA.

Oblastní nemocnice Příbram má nově robotický systém da Vinci. Co všechno ale tento systém znamená z pohledu moderní chirurgie? Je to jen nový operační nástroj, nebo otevírá nemocnici i další možnosti?

Zásadní změnou je způsob, jakým robotický systém převádí pohyby chirurga na pohyb operačních nástrojů. Stabilní trojrozměrné zobrazení, zvětšení operačního pole, velmi dobře pohyblivé nástroje a možnost jejich jemného ovládání umožňují mimořádně přesnou preparaci a práci i v anatomicky obtížně dostupných a stísněných prostorech.
To je zásadní například v pánevní chirurgii, při komplexnějších resekcích, rekonstrukčních výkonech nebo obecně tam, kde klasická laparoskopie naráží na své ergonomické a technické limity.

Robotická chirurgie ale není pouze o samotném robotovi. Je také součástí širšího trendu digitalizace a propojování zdravotnických technologií, který může do budoucna otevřít další možnosti spolupráce mezi pracovišti.

Jednou z těch možností je podle vás také vzdálené propojení s jinými nemocnicemi. Může například při složité operaci v Příbrami chirurg v reálném čase sdílet obraz z operačního sálu se specialistou třeba z pražské fakultní nemocnice a konzultovat s ním další postup?

Ano. Právě to je jeden z nových a do budoucna velmi významných přínosů digitalizace chirurgie. Moderní systémy umožňují přenášet obraz z operačního pole a zároveň obousměrně komunikovat v reálném čase. Vzdálený specialista tak může operaci sledovat, poskytovat konzultaci a případně zkušenějšího kolegu přímo během výkonu odborně mentorovat. Tento systém již v Příbrami máme a řada primářů ho využívá.

S rozvojem datových sítí, zejména 5G a v budoucnu také 6G, budou možnosti přenosu velkého množství dat dále narůstat. Současně se rozvíjí umělá inteligence, která může pomáhat s analýzou dat z operačních systémů a dalších zdravotnických přístrojů.

Do budoucna proto můžeme uvažovat také o vysoce zabezpečených a zrcadlených komunikačních sítích, které zajistí kontinuitu přenosu dat i v případě výpadku jednoho spojení. V určitém okamžiku pak může být technicky možné, aby vzdálený specialista za přesně definovaných podmínek převzal část operačního výkonu, případně v budoucnu i celý zákrok.
Je to samozřejmě vize, která má své místo například ve vesmírných programech, vojenské chirurgii nebo při poskytování péče v odlehlých oblastech. Vývoj v této oblasti je velmi rychlý a zkušenost s robotickou chirurgií bude pro další rozvoj těchto technologií důležitá.

A nemusí přitom jít jen o obraz z operace. V nemocnici máte celou řadu zobrazovacích metod a pracujete na tom, aby byly vzájemně propojené. Znamená to, že by měl například konzultující specialista na dálku k dispozici také CT, magnetickou rezonanci nebo další obrazovou dokumentaci pacienta?
Přesně tak. Dalším logickým krokem není propojovat pouze operačního robota, ale celý informační systém nemocnice a jednotlivé zdroje zdravotnických dat. Při správné integraci může konzultující lékař pracovat například s CT, magnetickou rezonancí, laboratorními výsledky nebo další zdravotnickou dokumentací pacienta, samozřejmě při zachování všech požadavků na bezpečnost a ochranu osobních údajů.

Tím se dostáváme k propojení zdravotnických dat. Evropský prostor pro zdravotní data, takzvaný European Health Data Space, směřuje právě k tomu, aby bylo možné zdravotnické informace bezpečně a standardizovaně sdílet mezi různými systémy a v budoucnu i mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními.

V konečném důsledku se tak informace z CT, MR nebo laboratorních vyšetření mohou stát přímo součástí digitálního operačního prostředí a pomáhat chirurgovi při rozhodování během výkonu.

Co může takové propojení přinést konkrétně pacientovi? Může například pacient podstoupit náročnou operaci v Příbrami a zároveň mít k dispozici zkušenost specialisty z významného centra, aniž by kvůli tomu musel cestovat do Prahy?
Potenciálně velmi mnoho. Místní operační tým může v indikovaných případech využít zkušenosti superspecialisty z velkého centra, aniž by tento odborník musel být fyzicky přítomen na operačním sále.

Neznamená to samozřejmě, že telemedicína odstraní potřebu pacienty překládat do specializovaných center. Některé komplexní výkony budou vždy vyžadovat koncentrovanou péči a zázemí specializovaného pracoviště.

Smyslem je spíše vytvořit model, ve kterém expertiza cestuje za pacientem digitálně, pokud pacient nemusí nebo nemůže cestovat za expertizou fyzicky.

Když se podíváme ještě dál do budoucnosti, dostáváme se k představě takzvané telesurgery – tedy že by chirurg mohl operovat pacienta na dálku. Je technologicky reálné, aby jednou chirurg seděl například v Praze a prostřednictvím robotického systému skutečně provedl operaci pacienta v Příbrami?
Technologicky se k tomu postupně přibližujeme. Základní princip je vlastně podobný jako u současné robotické chirurgie – chirurg ovládá nástroje prostřednictvím robotického systému, pouze jeho konzole nemusí být fyzicky umístěna ve stejné místnosti jako pacient.

Dnes je ale důležité oddělit to, co je technologicky představitelné, od toho, co je bezpečně a legislativně možné běžně používat v klinické praxi. Telesurgery proto zatím vnímám především jako směr dalšího vývoje.

Co dnes takovému scénáři brání? Je to především otázka technologií a datového spojení, nebo spíše bezpečnosti, odpovědnosti, legislativy a organizace zdravotní péče?
Je to kombinace všech těchto oblastí. Potřebujeme především extrémně spolehlivé datové spojení s minimální latencí, protože chirurg musí mít okamžitou odezvu systému. Stejně důležitá je redundance – tedy záložní řešení pro případ výpadku hlavního spojení.

Neméně zásadní je kybernetická bezpečnost, ochrana zdravotnických dat a bezpečnost samotného pacienta. Musí být přesně definováno, kdo za výkon odpovídá, jakým způsobem se řeší případný výpadek spojení a co se stane v případě technického problému.

A samozřejmě je zde také legislativa a organizace zdravotní péče. Telesurgery proto není pouze otázkou toho, zda dokážeme přenést obraz a pohyb chirurga na dálku. Musíme zajistit, aby celý systém byl bezpečný, spolehlivý a měl jasně nastavená pravidla.

Právě proto je důležité, že se dnes učíme robotickou chirurgii využívat a současně rozvíjíme infrastrukturu, která s ní souvisí. To, co dnes vypadá jako technologická novinka, může být za několik let základem úplně nového způsobu spolupráce mezi zdravotnickými pracovišti.