Pavel Šporcl v Příbrami: Kritizovali mě za šátek i džíny. A pak přišly modré housle

Jsem v jednom kole. Vlastně celou sezónu, což je dobře. Kromě koncertů jsem si to ještě „zpestřil“ projektem, který jedu celoročně — říkám mu Paganini Challenge. Paganini napsal 24 kapric pro sólové housle, což je takový Mount Everest houslového repertoáru. Rozhodl jsem se, že se je postupně všechny naučím, abych je mohl hrát jako celek. Takže i kdybych neměl žádné koncerty, pořád se musím učit další kaprice, a to zabere spoustu času. A do toho se připravuju na dvě natáčení… je toho hodně.

Byl to postupný proces. Když jsem se vrátil z Ameriky, byl jsem ještě takový „frakoun“ — ne že bych hrál ve fraku, ale rozhodně ve smokingu a obleku. Pak jsem ale viděl, že na koncertech je málo mladých lidí a že publikum stárne. Bylo mi to líto, tak jsem si řekl, že je potřeba to trochu omladit. Začal jsem hrát jen v košili, pak přišly šátky, pak modré housle. A dnes rozšiřuju repertoár — hraju nejen klasiku, ale i rock a další crossoverové věci.

Chci ukázat, že klasicky vzdělaný houslista může být i rebel a může hrát různé žánry. A že dobrá hudba je jen jedna. Ale musím říct, že těch, kteří dokážou hrát klasiku, rock i třeba cikánskou hudbu, je opravdu málo — možná na prstech jedné ruky. Takže je to i určitá konkurenční výhoda. Ale hlavně chci ukázat, že klasická hudba není mrtvá a že i v 21. století může být živá.

Když jsem po letech odložil šátek, přemýšlel jsem, čím bych se mohl odlišit dál. Housle jsou nástroj starý 300–350 let a pořád se dělají stejně. Na jednom setkání nejlepších houslařů světa jsem se zeptal, proč se to nemění. Vysvětlili mi, že konstrukce je tak geniální, že jakákoli změna by nástroj zničila.

Ale náš nejlepší houslař Jan Špidlen mi pak u vína řekl, že má v šuplíku koncept nového nástroje a že by ho klidně mohl nabarvit jinak. A tak vznikly moje modré housle. Když jsme řešili barvu, moc možností nebylo — černá by nebyla hezká, fialová byla výstřel. Zbyla modrá a zelená. A mně se líbí modrá.

Když jsem začal hrát s modrými houslemi, už byli všichni zvyklí, že jsem „mimo“. (smích) Ale se šátkem jsem měl velké problémy. Kritizovali mě, že degraduju klasickou hudbu, že chudák Bach a Dvořák… že je to strašné, že hraju v džínách.

Já jsem ale vždycky říkal, že je pro mě nejdůležitější, když přijdou noví posluchači. Když si koupí CD lidé, kteří by si ho normálně nekoupili. To je pro mě důležitější než ti zarytí návštěvníci Rudolfina, kteří kritizují. Radši, ať nepřijdou oni, než aby nepřišli ti noví. A to se povedlo.

Co vás v poslední době potěšilo?
Mám radost ze všeho. Nejmladší dcera byla nominovaná na Českého lva — nezískala ho, ale nominace v šestnácti letech je obrovský úspěch. Prostřední dcera odmaturovala a z nejstarší se stane oděvní návrhářka.
Manželka Bára má krásnou práci v divadle, jsme zdraví a letošní rok bude jeden z mých profesně nejlepších. Hraju nejlépe, jak jsem kdy hrál. Čeká mě hodně zahraničních koncertů, turné a natáčím dvě nové desky.

Co byste si přál, aby lidé věděli o houslích?
Že housle jsou moderní nástroj. Může na ně hrát kluk v džínách, může uvádět svoje koncerty a lidé z nich mohou odcházet s úsměvem.
To je moje Blue Violin Family — cesta, jak ukázat, že housle nejsou uzavřený svět pro vyvolené, ale nástroj, který může oslovit každého.
A v prosinci se o tom přesvědčí i příbramské publikum. 21. 12. 2026 budu koncertovat v Příbrami.