Život se čtyřmi tlapkami a plný adrenalinu

Lucie Čeňková se narodila v roce 1976 ve Snině (SR), záchranařinou se zabývá už 17 let. Má za sebou nejen vítězství v Mistrovství republiky záchranných psů 2011, dvě vítězství ve výběrovém závodě na mistrovství světa (sutiny a plochy), ale i desítky pátracích akcí, kdy pomáhala hledat pohřešované osoby. Je členem Záchranné brigády kynologů Libereckého kraje i velitelem družstva psovodů v SDH Zvole u Prahy. To vše v jedné osobě je Lucie, dnes aktivně působící s fenou křížence BOC x BOM Annie.

Lucku navštívil náš redaktor na chalupě nedaleko Příbrami, kam pravidelně jezdí a příležitostně i trénuje. O jednom z několika cvičení, které připravila na Příbramsku nedaleko Obecnice, jsme psali v článku: Skupiny kynologů pátraly chladnou nocí po dvou ztracených dívkách

Lucko, jak jsi se vlastně dostala k „záchranařině" a psům záchranářům? Vzpomeneš si na to vůbec?

Vlastně by se dalo říct, že za to může můj první pes, respektive fena rhodéského ridgebacka, Sára. Byla moc šikovná, tak jsem zvažovala, co s ní dělat a skloubit tak něco, co nás baví, s něčím smysluplným. A tady se vyloženě nabízela záchranařina, ve které jsme našly později obě dvě uplatnění, a která dost podstatně ovlivnila můj další život.

Když se na to podívám, máš za sebou 17 úžasných let jistě plných adrenalinu. Je tomu opravdu tak a nebo je to spíše o nekonečném tempu tréninků a čase, který spolyká výcvik. Jak často trénuješ?

Tak určitě to bude obojí, jak ten čas, který musím věnovat spoustě tréninků, tak i ten adrenalin, který u této práce nechybí. Člověk se dostane do míst, kam se normálně nikdy asi nepodívá a do situací, které také jen tak nezažije, jako např. letět v podvěsu pod vrtulníkem, naprosto nádherný a zajímavý zážitek. Jinak ale „záchranařina“ opravdu znamená spoustu času a spoustu financí. Aby se člověk se svým psem dokázal vypracovat na nějakou požadovanou úroveň, je třeba opravdu pilně cvičit a také často měnit různé terény, což znamená nekonečné ježdění po celé ČR a nejen zde, ale i do zahraničí. Skoro každý víkend jsem na nějakých akcích. A trénuji se psy i přes týden. Dalo by se tedy shrnout, že trénuji opravdu často, dle možností samozřejmě.

Když jsme si povídali na poslední akci, řídila jsi ze štábu skupinu psovodů v terénu. Co je náročnější? Ovládat figurky pátračů na počítači, přijímat z terénu informace od psovodů a nebo sama se psem prohledávat terén? Je mi už předem jasné, že odpovědnost je na obou pozicích, ale z pohledu na řízení celé skupiny přibývá ještě díl po stránce zpracování dat, přidělení jednotlivých sektorů psovodům včetně nahrání do jejich GPS a k tomu vyhodnocování velkého množství informací.

Víceméně jsi si odpověděl sám. Myslím, že opravdu náročnější je to vedení „od stolu“, kdy jste tlačení i časem a částečně i stresem. Ale náročnější, co se týče psychiky. Pokud jde o fyzičku, tam je náročnější samozřejmě být fyzicky v terénu a snažit se se svým psem pokrýt přidělený prostor, ať už je jakýkoliv (skály, velice těžce prostupný terén …).

Když se podíváš na svou sportovní část a soutěže, kterými jsi za tu dlouhou dobu prošla. Které úspěchy pro tebe byly nejcennější, a na které z nich nikdy nezapomeneš?

Myslím, že všechny úspěchy, na které nikdy nezapomenu, byly vlastně zároveň pro mě i nejcennějšími. Těžko to takhle jmenovitě vypsat. Určitě jsem měla obrovskou radost, že jsem mohla stát několikrát na bedně s nejvyšším bodovým ohodnocením, ale stejně tak jsem měla radost, i když se nám podařilo, byť jen složit nějakou zkoušku, kterých máme ke dnešnímu dni přes 50 včetně atestů MV ve specializaci na plošné a sutinové vyhledávání. Určitě bylo pro mě nezapomenutelným zážitek moje první úspěšné složení atestů MV, kdy z 18 psovodů nakonec splnili zkoušku jen dva včetně mě, na to se zapomenout nedá. Velice si vážím také zkušeností z různých cvičení a soustředění jako např. Rescue Patrol, Gelnica Rescue, různé IMZy, zde jsem nabrala právě asi nejvíc zkušeností po té odborné stránce.

Musím se samozřejmě i zeptat, pro jaké organizace pracuješ a nebo spíše, kde jsi registrována.

Jako psovod záchranář jsem začínala fungovat pod Svazem záchranných brigád ČR, kde jsem měla možnost poznat i pana Františka Schejbala, který zastřešuje veškeré psovody všech SDH pod SHČMS. Inspiroval mě natolik, že jsem se postupem času stala členem jako psovod SDH Zvole, kde momentálně funguji jako velitel družstva psovodů.

Vraťme se ještě k tvé Annie, čtyřnohé pomocnici. Co pro ni znamená být psem záchranářem? Jaké zkoušky vlastně potřebuje a na jak dlouho jsou platné?

Pokud bych se chtěla věnovat výhradně praxi, musela bych složit hasičské zkoušky na sutinové nebo plošné vyhledávání, nebo zkoušky svazové pro danou kategorii v dané obtížnosti, předepsané pro možnost zúčastnit se pak atestů MV. Úspěšně složené atesty jsou pak na dva roky, kdy se po dvou letech musí znovu obhajovat jejich platnost. Pokud se budu chtít věnovat sportu, tak zde je jasné, že je zapotřebí vrcholových zkoušek dle daného typu závodu nebo soutěže.

Vzpomeneš si na nějakou skutečnou pátrací akci, která Ti utkvěla navždy v paměti?

Tak určitě mi v paměti zůstanou takové akce, kde se podařilo úspěšně nalézt pohřešovanou osobu živou a zdravou. To se zatím stalo všehovšudy ze všech možných pátracích akcí, kterých jsem se já osobně účastnila, bohužel jen třikrát. A asi budu vždy pamatovat na naší první akci, kdy bylo pro mě všechno ještě neznámé, nové a cizí. Já a můj pes jsme neměli ještě pořádné zkušenosti. Poprvé jsme třeba i jeli hasičským autem. Tehdy se hledal 2 a půl letý chlapeček, který se naštěstí našel. Nalezen byl sice až druhý den v brzkých ranních hodinách, ale zaplať pán bůh živý a zdravý. Nikdy nezapomenu na tváře vyděšených rodičů. Byl to můj první zážitek s ostrou pátrací akcí, která měla šťastný konec. Bohužel mi v paměti zůstávají i ty nešťastné události. Pořád si pamatuji na situaci, kdy mě přivedli strážníci z PČR na místo, odkud se údajně pohřešovaná osoba ztratila, a kde po sobě zanechala nůž a tratoliště krve. Na to se zapomenout nedá.

Nedá mi to, abych se nezeptal, protože mám sám děti, co Tvoje malá Anička? Jak to bere, že je máma „pejskařka" i „záchranář" současně a jaký má ona vztah ke čtyřnohým kamarádům? Jistě při své práci a koníčku musíš mít i dobré zázemí a skvělé rodiče. Nemluvím o tom, že se musíš i pěkně ohánět v práci, protože podobné aktivity jsou jistě i finančně náročné. Našel si Tě i nějaký sponzor a podporuje tu důležitou stránku věci, jako jsou soutěže a výjezdy na skutečné pátrací akce?

Anička je vyloženě z pejskařské rodiny. Její tatínek pracuje u Městské policie Praha jako psovod u hlídkařů. Dříve zde působil jako psovod Záchranné kynologické skupiny a dokonce několik let sloužil s mojí Megi, když já jsem se musela naplno věnovat Aničce. Anička si na roli dítěte mezi pejskaři nejenže zvykla, ale ráda by měla časem svého vlastního pejska, kterého by mohla cvičit. Momentálně drezúruje mojí nejstarší fenku Megi, která si už užívá zaslouženého důchodu (15 let) a snaží se o drezúru i Annie. Ale to se snažím z výcvikových důvodů z části korigovat. Rodiče mi pomáhají, jak jen to jde a za to jsem jim nesmírně vděčná, protože jen díky nim a jejich pomoci si můžu tento koníček dovolit časově dál. Přeci jen jako matka samoživitelka po rozvodu to nemám úplně jednoduché. Co se týče finanční stránky, tady jsem zase vděčná svému chlebodárci firmě ENGIE, a.s., kde pracuji v oddělení controllingu jako finanční kontrolor. Jak je správně uvedeno, tento úžasný koníček, kterým pro mě záchranařina bezesporu je, vyjde opravdu dost draze. Jednou jsem si spočítala jen tak pro představu náklady, které musí člověk vynaložit, když chce dostat psa na „vrchol“ a dostala jsem se k částce 250 tisíc. Takže jsem vděčná za jakéhokoliv sponzora. A tímto musím poděkovat i firmě, ve které pracuji, která poskytla organizaci jistý finanční dar. Kéž by takových sponzorů mohlo být více.

Co sis naplánovala pro nejbližší měsíce a co Tě tento rok ještě čeká? Chápu, že sama nevíš, kdy budeš povolána do skutečného pátrání po pohřešovaných osobách, ale jistě tě čekají další zkoušky i soutěže.

Především bych se chtěla věnovat složení patřičných zkoušek, abych mohla zažádat o účast na atestech MV. To je nyní moje priorita číslo jedna. Jsem také přihlášená na některé praktické a sportovní závody, jako byl třeba nedávno proběhlý oblíbený závod v Plzni pod záštitou SDH Horní Bříza – „Copa tu hledáš“. Pořádám pak různá soustředění a součinnostní cvičení podobné tomu, které proběhlo již v zimních měsících. Letos v dubnu (13.-15.4.) se konalo pod záštitou SDH Zvole velké soustředění ve Velehrádku u Dvora Králové, které bylo zaměřené na sutinové a plošné pátrání, práci s GPS a poskytnutí první předlékařské pomoci.

Jen na závěr. Prozraď nám alespoň část svých tajných přání a snů do nejbližší budoucnosti. Co by sis přála v této době nejvíc?

Aby záchranařina fungovala tak, jak by asi měla fungovat. Tj. aby se lidi spojili dohromady a uplatnili všechno, co se naučili, aby si mezi sebou předávali své cenné zkušenosti a neschraňovali si je jen pro sebe. Aby si lidi nezáviděli a dokázali spolu spolupracovat. Záchranařina není bojem na jednom pískovišti. Měli bychom se navzájem podporovat a pomáhat si, neválčit proti sobě, jenže to tak v reálu bohužel není. Většina z nás dobrovolných záchranářů dělá tento koníček ve svém volném čase, za své peníze a obětuje ze svého života určitě velký kus svého já. Nemáme tahat náhodou všichni za to samé a stejné lano? Tohle je třeba si uvědomit.

Když budu stát pevně na nohou, budu spokojená, pokud se nám podaří vybudovat zázemí pro výcvik záchranářských psů ve Středních Čechách, kde se budou scházet lidi s podobnými úmysly a záměry – naučit svého psa a sebe zachraňovat lidské životy. To je teď takový sen, který za pomoci lidí okolo stavíme.

Co bych si dále ještě přála, když už se lidé neumí chovat sami k sobě, aby se chovali slušně alespoň ke zvířatům. Za mě teď konkrétně ke psům. Psi jsou pro mě něco jako andělé bez křídel, seslaní shora, aby na nás dávali pozor a naplňovali náš život. Jsou odrazem naší duše a zrcadlem naší osobnosti. Jak se k nim budeme chovat my, tak se oni budou chovat k nám a nejen to. Budou nám to dvojnásob vracet. Proto buďme k nim, prosím, shovívaví. Dopřejme jim krásný, šťastný a spokojený život, když si je už jednou pořídíme. Je to závazek na několik let, což si lidé mnohdy neuvědomí, o čem pak svědčí přeplněné útulky. Přitom pes by za svého pána obětoval i svůj vlastní život. Možná bychom si ze psů mohli vzít příklad. Já budu svým psům nadosmrti vděčná, protože jen díky nim jsem poznala tolik moc nového a krásného, jen díky nim se mi otevřely jinak asi nepoznané dveře. Jen díky nim jsem poznala tolik nových lidí a naučila se tolik věcí. Pokud tedy můžu něco vzkázat tam nahoru, tak Bene, Sáro – děkuji za všechno. A děkuji i malé Megi a Annie, že tu stále se mnou jsou a naplňují můj život.

Lucie Čeňková se stala nedávno i členkou TOP týmu České republiky na 6. Mistrovství světa FCI záchranných psů družstev, které se koná 23. - 26.8.2018 v Žatci. (poslušnost/dovednost, sutiny, plochy, stopy). Celkem se účastní 24 týmů ve 4 kategoriích. Kompletní startovní listinu všech soutěžních týmů z celého světa naleznete ZDE.