Vrch Praha, magické místo návratů, kde se mění nejen krajina
POZNÁVÁME BRDY
2. srpna 2025 (07:17)

foto: Z úpatí Prahy jsou krásné výhledy. / Karel Hutr
Vrch Praha je místem, kam se můžete neustále vracet – a stále objevovat něco nového. Před lety, kdy se kůrovec ještě nezahryzl do brdských smrků, jsem kolem vrcholu rád fotografoval právě ty staré smrčiny.
V létě pod nimi převládalo přítmí podpořené džunglí hasivek, vedle se vlnily lesní traviny, a když přišel podzim, bylo tu nejkrásněji. Pod tmavě zeleným baldachýnem smrkových korun svítily červenající listy hasivek jako plameny dohasínajícího léta. Když pak přišly deště a mlhy, byla to ta pravá nostalgie podzimu – se vzdálenými hlasy říjných jelenů.
Dalo by se říci, že z těchto vzpomínek už nic nezbylo. Staré smrky jsou pryč, jeleni tu také nejsou příliš slyšet, natož vidět. A přesto mě to sem poslední dobou neuvěřitelně – až magicky – znovu přitahuje. A nejsou to jen nostalgické vzpomínky na časy dávno minulé. Bývám tu poslední rok poměrně často – za slunečných dnů, za deště, ale i za mlhy či sněhové přeháňky. Je to tady takové... horské a taky tajemné. A i v téhle hektické době se člověk dočká zázraků.
Na jaře jsem tu pozoroval slučku malou, kterou jsem znal jen z atlasů a nikdy bych nevěřil, že ji potkám právě tady v Brdech. Minule jsem zase objevil prastarý buk v západním svahu – kdysi mi stál modelem jako lesní mohykán. Díval jsem se na něj z povzdálí a sliboval si, že příští kroky povedou právě k němu a jeho urostlým sousedům.
Jednoho dne jsem se na Praze ocitl v dešti. Nebyla to náhoda, byl to cíl. Zlákaly mě přes den hradby mraků líně se povalující nad krajinou – a já jim šel vstříc. Viděl jsem, jak se ke mně přibližuje clona deště, a mezitím v úzkých štěrbinách mezi mraky občas vykouklo slunce a rozsvítilo krajinu přívětivým teplým světlem.
Možná za ty návraty může i pohled na les, jak se léčí z ran po kalamitě. Obrovské paseky se mění v mlaziny nebo barevné pláně s mnohačetnými oázami stromků. Přešel jsem od lovecké boudy Hubertky, která poslední roky sloužila jako seník, směrem jižním a pak se stočil zpět pod vrchol, až pod Čákovu vyhlídku. Odsud jsou jedinečné výhledy dolů do údolí kolem Rožmitálu pod Třemšínem aby pohled přeskočí na to nekonečné moře lesů jižních Brd.
Bouda Hubertka je původem stará strážní bouda, kde se pořádaly i lovecké akce. Však svatý Hubert je patronem myslivců a roubená bouda byla místem, odkud se vydávali lovci v dobách Karla Daniela Gangloffa za nevšedními loveckými zážitky.
Na jaře jsem tu pozoroval slučku malou, kterou jsem znal jen z atlasů a nikdy bych nevěřil, že ji potkám právě tady v Brdech. Minule jsem zase objevil prastarý buk v západním svahu – kdysi mi stál modelem jako lesní mohykán. Díval jsem se na něj z povzdálí a sliboval si, že příští kroky povedou právě k němu a jeho urostlým sousedům.
Jednoho dne jsem se na Praze ocitl v dešti. Nebyla to náhoda, byl to cíl. Zlákaly mě přes den hradby mraků líně se povalující nad krajinou – a já jim šel vstříc. Viděl jsem, jak se ke mně přibližuje clona deště, a mezitím v úzkých štěrbinách mezi mraky občas vykouklo slunce a rozsvítilo krajinu přívětivým teplým světlem.
Možná za ty návraty může i pohled na les, jak se léčí z ran po kalamitě. Obrovské paseky se mění v mlaziny nebo barevné pláně s mnohačetnými oázami stromků. Přešel jsem od lovecké boudy Hubertky, která poslední roky sloužila jako seník, směrem jižním a pak se stočil zpět pod vrchol, až pod Čákovu vyhlídku. Odsud jsou jedinečné výhledy dolů do údolí kolem Rožmitálu pod Třemšínem aby pohled přeskočí na to nekonečné moře lesů jižních Brd.
Bouda Hubertka je původem stará strážní bouda, kde se pořádaly i lovecké akce. Však svatý Hubert je patronem myslivců a roubená bouda byla místem, odkud se vydávali lovci v dobách Karla Daniela Gangloffa za nevšedními loveckými zážitky.

foto: Z úpatí Prahy jsou krásné výhledy. / Karel Hutr
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
autor: Karel Hutr
Související
Další články









