Voda jim vzala domov, zbyly jen vzpomínky. Lidé ze zatopených obcí vypráví své příběhy

V obci Klučenice, poblíž Orlické přehrady, můžete navštívit Galerii Hospodářský dvůr. Najdete ji nedaleko obecního úřadu. Budova, v níž se některé výstavní prostory nachází, dříve sloužila jako sklad obilí. Příběh klučenické galerie začal před devíti lety. Tehdy vznikla malá výstava v podobě srovnávacích archivních snímků s popisky v prostorách místní školy. Ta měla původně trvat několik týdnů. Kvůli rekonstrukci školy, která v tu dobu probíhala, to jednu chvíli vypadalo, že je s expozicí konec. Od místního zemědělského družstva však exponáty nakonec dostaly tyto unikátní prostory. Výstava se tak každým rokem nejen z části obměňuje, ale také postupně rozrůstá. Mezi muzejní skvosty patří například původní obecní hodiny z kostelní věže z roku 1893, či několik exponátů ze zatopené Radavy.

V několika posledních letech tráví parta místních nadšenců hodiny v archivech, nad místními kronikami a rozhovory s pamětníky, aby zmapovala historii „staré Vltavy". Připravuje unikátní expozici, která kromě faktů a dat přinese emotivní příběhy lidí, jež museli kvůli stavbě vodního díla opustit své domovy.

Tuto výstavu mají v hlavě již od chvíle, kdy se brány galerie poprvé otevřely návštěvníkům. Proč nebyla doposud zrealizována a co všechno obnáší sběr pamětí a exponátů, nám ochotně prozradil Oldřich Žirovnický, který má „v zákulisí" za sebou, spolu s dalšími členy občanského sdružení, obrovský kus práce.

Prozradíte nám, co všechno bude součástí připravované výstavy?
Model Povltaví s případnou zvýrazněnou zátopovou čarou, exponáty vylovené z vody, archiválie od rodin, které žily u Vltavy. To je taková přibližná myšlenka. Kromě toho máme návrh na zhruba 25 tabulí s popisem jednotlivých staveb. Nesmí samozřejmě chybět ani stavba přehradní hráze.

Výstava by se měla zabývat přibližně třiceti říčními kilometry, a to v úseku hrad Zvíkov – osada Šefrovna, tj. mezi obcí Solenice a Kamýkem nad Vltavou. Zmiňovány budou jednotlivé obce, osady a samoty, ale také přírodní zajímavosti. Téma Vltavy mě baví i v mnohem větším rozsahu. Červená, Podolsko a mnoho dalšího. Tomu se bohužel ale asi vyhneme, alespoň prozatím. Rozsah výstavy by byl velký, a tím i její příprava. Ta je opravdu náročná.

Co je na přípravě výstavy nejsložitější?
Pamětníků je čím dál méně, mnoho se jich také přestěhovalo pryč, daleko od Povltaví. Některé rodinné příslušníky hledáme i pár měsíců. Ve velké většině jsou však lidé vstřícní a podělí se nejen o vzpomínky, ale i o své rodinné fotografie. A právě fotografie z rodinných archivů jsou velmi cenné. Mnohdy tak můžeme spatřit například dvorky statků, které jsou na pohlednicích vidět jen z dálky.

Je nějaký rozhovor, na který dodnes vzpomínáte?
Rád vzpomínám na mnohé rozhovory. S vděčností ostatně vítám každého, kdo je ochotný se podělit o své vzpomínky. Například pan Květ, který se podílel na stavbě přehrady. Ten popisoval, jak jezdil s buldozerem v okolí budoucí hráze. Sdělil mi při naší schůzce mnohé, i například, jak došlo k jednomu z úmrtí při stavbě hráze u Zlákovic. Pan Kuchař, potomek mlynářů z Podskalí, zase odtajnil nejen pobyt jeho předků v povltavské osadě Korce a Podskalí, ale podal i detailní informace o partyzánech v lesích u Klučenic. Tolik údajů jsem se o partyzánech nedozvěděl ani z pamětní knihy obce Klučenice, či z farní kroniky. Mluvil jsem i s dcerou pana Šebánka. Mnozí tohoto herce-neherce znají z trilogie Homolka. Paní mi popsala, jak se jeho maminka nestihla vrátit před porodem do Prahy, a tak se pan Šebánek narodil přímo v Podskalí. I proto měl k tomuto kraji takový vztah a rád se sem vracel i po zatopení údolí.

Co cítíte s pamětníkem, s kterým přijdete na místo jeho vzpomínek?
Vždy to samé. Smutek. Spíše jde tedy o smutek, který cítím já. Málokdy se mu ubráním. Hlavně, pokud si člověk čte dlouhá léta v knihách, kde jsou popsány jednotlivé příběhy ze života tehdejších obyvatel. Pocit umocňují i fotografie, které mám v archivu. Na mnohých z nich se obyvatelé již stěhují, rozebírají budovy.

Pamatuji si návštěvu místa s paní Polákovou, která vyrůstala kousek od Kamýka nad Vltavou v osadě Břehy. Sice již nejde o úsek, který bych chtěl v muzeu výstavě věnovat, ale nešlo odolat se s paní sejít. Stáli jsme na břehu Vltavy, od kterého pár metrů pod vodou stával její domek. Smutek, který na mě tenkrát padl, ale vyvážila radost z povídání pamětnice. Zmiňovala i setkání s panem Čáslavským. Dokumentaristou, jenž se v mnohém zasadil o popularizaci historie Povltaví. I on mě v dětství ovlivnil. Měl jsem rád všechny jeho pořady, nejen cyklus o Vltavě.

Hladina Orlíku je nyní extrémně nízko. Odkryla voda něco zajímavého, co bude také součástí expozice?
Rád se v současné době procházím po plážích v lokalitách, které mám probádané v archivech, či podle map. Vím pak, kde očekávat například staré hliněné střepy, či strusku z původních pecí, které mohou svým stářím sahat až do 10. století. Relikty tehdejší doby ze zatopených osad nám také nosí kamarádi potápěči.

Poslední ,,ulovený“ exponát je náprava, která byla součástí hospodářského vozu. Ta se nacházela na dnešní pláži v kempu Spálenka. Ležela dokonce poblíž původní cesty, která tudy vedla do Zbenických Zlákovic. Pár metrů od nálezu stála již v roce 1839 dvě obytná stavení. Bohužel se našel někdo, komu se ona náprava znelíbila a poškodil jedno kolo. Alespoň zbytek ponechal bez povšimnutí. V následujících měsících nás tak v muzeu čeká konzervace dřevěných částí zbylého kola.

Jak taková konzervace probíhá?
U dřevěného předmětu, který ležel léta ve vlhku, či vodě, je zřejmé, že se po přesunutí do sucha brzy rozpadne. Když ho chcete uchovat, musíte ho ponořit do roztoku vody s řepným či třtinovým cukrem. Nasycení roztoku se postupně zvyšuje až do stavu, kdy voda obsahuje zhruba 70 procent cukru. Tehdy je již dřevo připraveno k opětovnému umístění do normálního prostředí. Krystalky cukru dřevo zpevní a další historický předmět je zachráněn. Tento proces může trvat měsíce, někdy i déle. Záleží samozřejmě na tloušťce dřevěného předmětu.

Výstavu o ,,staré" Vltavě máte v myšlenkách již dlouho, zatím se ji však nepodařilo zrealizovat. Co vás brzdí?
Tato výstava je poslední větší stálou expozicí, kterou bychom chtěli v galerii uskutečnit. Naráží však na finanční problémy. Prostor, který je pro výstavu vyhovující, je třeba zrekonstruovat. Potřebuje nové podlahy, nosné konstrukční prvky, elektřinu, omítky. Celé to bude stát nemalé peníze. Ty však v současnosti nemůžeme čerpat z žádného dotačního fondu, pozemek pod areálem muzea byl totiž ještě donedávna jiného vlastníka. Dnes je již opět v rukou státu, blýská se tedy na lepší časy. I tak to však bude pravděpodobně běh na dlouhou trať. Budeme spokojeni, když se výstavu podaří zrealizovat co nejdříve ale zatím netušíme, za jak dlouho to bude. Snad brzy...

„Naše sbírka dobových fotografií nyní zahrnuje zhruba tři tisíce kusů. Stále nám však mnoho věcí v archivu chybí, i nadále proto hledáme pamětníky,“ dodal na závěr Oldřich Žirovnický. (zirovnickyoldrich@seznam.cz).

Děkujeme za rozhovor