Václav Kočovský: Dokud se budou lidi setkávat, máme stále naději

Pane řediteli, v době mých studií na střední škole jste působil jako učitel českého jazyka na příbramské „průmyslovce“. Vzpomínám na vás jako na učitele s velkou nadstavbou, který měl nejenom neskutečný přehled a encyklopedické znalosti, ale ze kterého také vyzařoval neuvěřitelný klid a noblesa. Předpokládal jsem spíše, že časem půjdete učit na VŠ. Jak jste se ocitl na SZŠ?

Je fakt, že moje orientace češtináře a učitele společenskovědních předmětů, se zaměřením na filozofii, směřovala spíše k nějakému všeobecnému vzdělání. K učení na vysoké škole jsem se ovšem necítil být dostatečně erudován a také jsem nechtěl omezovat kontakt se svou rodinou. Po ukončení mého působení na průmyslovce jsem pracoval pět let na odboru školství Krajského úřadu Středočeského kraje. V mezidobí jsem se ucházel o místo ředitele příbramského gymnázia, ale konkurzem jsem neprošel. O další dva roky později se uvolňovalo místo ředitele na zdravotnické škole v Příbrami a já jsem se do vyhlášeného konkurzu přihlásil. Přiznám se, že k tomuto konkurzu jsem se tolik neupínal. Nakonec to ale dopadlo, a protože jsem byl vždy vychováván k tomu, co člověk dělá, má dělat velice poctivě, přečetl jsem ty první prázdniny všechno možné, co o té škole bylo dostupné. Vždy jsem hledal lidský altruismus; chránit život, chránit slabého, obecně celou biocenózu. A tady, ve zdravotnické škole, jsem vlastně přišel na to, jak jsou její žáci a odborní učitelé specifičtí. Jak vstupují do nemocnice a jak reálně pomáhají lidem, kteří to potřebují, a to od dítěte až po seniora. Dostal jsem zde nový reálný rozměr pohledu na život.

Tradice SZŠ v Příbrami sahá až do roku 1953. Letos tedy škola oslavila již 70 let od svého založení. Máte tušení, kolik studentů zdejší školou již prošlo a jaké je jejich uplatnění?

Je to pro nás všechny samozřejmě významný mezník, protože za tu dobu opustilo školu již mnoho generací zdravotníků. S kolegy jsme se dobrali k přibližnému počtu více než 6000 studentů, kteří zdejší školou prošli. My sice sledujeme další směřování našich absolventů do praxe až od roku 1995, přičemž velice pečlivě to monitorujeme teprve od roku 2008, ale máme zprávy, že od nás cca 80 % bývalých studentů dál pokračuje ve zdravotnickém studiu anebo jdou skutečně do zdravotnického terénu. Z tohoto vyvozujeme, že zhruba 5000 absolventů zdejší školy se stalo zdravotnickými pracovníky v nemocnicích nebo v sociálně zdravotnických zařízeních.

To je mimořádně vysoké procento absolventů, kteří zůstávají v oboru. Čemu to přičítáte?

Je zde letité a úzké napojení na příbramskou nemocnici, kam naši žáci po škole často nastupují. Domnívám se, že to je i kvalitou učitelů, kteří tady byli a jsou. Celá řada studentů, kteří k nám na školu nastupují, pochází ze zdravotnických dynastií. Maminka, babička nebo někdo v příbuzenstvu byla zdravotní sestra. Jiní se v této záslužné a obětavé práci najdou, protože třeba v jejich rodině došlo k nějakému zdravotnímu otřesu a oni pečovali o někoho z rodiny. Tito lidé k nám přicházejí s takovým tím opravdovým srdíčkem, a to je ta přidaná hodnota. Bezprostředně po maturitě se zapojuje přímo do procesu (práce ve zdravotnictví) relativně málo absolventů. Většina jich ale pokračuje buď u nás na vyšší odborné škole, nebo jdou studovat dál (na VŠ) jiné zdravotnické obory, a to je právě cenné. Vystudovaní zdravotníci prakticky neznají pojem nezaměstnanost. To platí specificky k vlajkové lodi naší střední školy, a tím je obor praktická sestra. Na vyšší škole, kde máme diplomovanou všeobecnou sestru a diplomovanou dětskou sestru, většina studentek už během studia někde pracuje.

Chápu pohnutky studentů ke studiu na zdravotnické škole, přesto jsem překvapen, že jich tolik zůstává v oboru, a to zejména s ohledem na neustálé nářky o finančním podhodnocení zdravotnického personálu. Nejde tento fakt trochu proti vašim statistikám?

Vedle té části populace, která svou práci skutečně dělá ze srdce a z čirého přesvědčení, že konají dobro, jsou zde i další faktory. Významnou roli v odměňování sehrála covidová pandemie, během které došlo k nárůstu finančního ohodnocení zdravotnického personálu. Já obdivuji starší sestry, které občas v nemocnici potkávám, které říkají, že si neumějí představit, že by dělaly něco jiného. K nám teď na školu přišly vyučovat dvě kolegyně, které byly již v managementu nemocnice a jejich plat tam byl celkově vyšší než plat učitele. Přesto sem přešly s tím, že chtějí předávat své zkušenosti. To je úžasné a jen to potvrzuje to, co už jsem zmiňoval, že zapálení pro obor a touha předávat hluboký smysl poslání v pomoci bližnímu je mnohdy pro tyto lidi víc než absolutní výše platu.

Jak probíhaly samotné oslavy 70 let od založení školy a v jakém duchu se nesly?

My jsme samozřejmě chtěli především naši školu představit. Měli jsme pozvanou paní hejtmanku středočeského kraje, starostu, ředitele nemocnice a spoustu dalších významných hostů. Paní hejtmanka převzala záštitu nad naší akcí. Měli jsme ovšem trochu smůlu, protože zrovna v roce 2023 skončila finanční podpora významných výročí, neboť rada kraje se rozhodla, že bude podporovat jen 50. a 100. výročí. Museli jsme tedy jít daleko skromnější cestou, než bychom si představovali. Přesto jsme oslavám věnovali 3 dny, mezi 5.-7. říjnem. První den byl společensky nejvýznamnější, pozváni byli nejvýznačnější hosté. Paní hejtmanka a pan radní Vácha nepřijeli, protože byli služebně ve Francii. I tak bylo zastoupení významných osobností velmi důstojné. Nad rámec již jmenovaných hostů zde byl i ředitel Vazební věznice Ruzyně se svým náměstkem. Spolupracujeme s nimi v rámci resocializace tzv. příkladných vězeňkyň formou poskytování individuálního vzdělávání ve vzájemně definovaném režimu.

Škola byla otevřená, všechna pracoviště od všeobecně vzdělávacích předmětů po prezentace vzdělávaných odborností, byla zpřístupněná. V sobotu jsme zde přivítali někdejší absolventy. Byl jsem potěšen, neboť proběhla přátelská beseda, jíž se zúčastnily také dvě dámy, které prokázaly nesmírnou věrnost té škole. Jedna zde působí v roli odborné učitelky již 51. rokem. Má zástupkyně je zde již 43 let a mnoho dalších absolventů vzpomínalo na své začátky. Velice mě potěšila i návštěva doktora Josefa Brodníčka, mého předchůdce, který se zde krátce zastavil a pozdravil školu.

Pojďme se zastavit u oborů, které se v současné době dají na příbramské SZŠ studovat a jaké z nich mají absolventi následné uplatnění?

Na střední škole nabízíme aktuálně 4 maturitní obory. Jedním je praktická sestra, jejíž uplatnění je s určitými limity v nemocnicích a všech zdravotnických zařízeních. Jedná se o relativně hotové zdravotníky s omezenými kompetencemi. Druhým oborem je masér ve zdravotnictví, jehož absolventi se uplatňují jako asistenti fyzioterapeutů. Umí spoustu masáží, ale opět ještě nejsou kompetentní k tomu, aby sami navrhovali, které masáže se mají aplikovat. Dalším oborem je nutriční asistent, od kterého jsme si slibovali, že bude velmi perspektivní, neboť zdravá výživa je jedním ze základů současné i budoucí populace. Realita je bohužel trochu odlišná. Obor není příliš na výsluní a nedostává se mu na trhu práce očekávaného uplatnění. Jeho absolventi proto obvykle pokračují v dalším vzdělávání a přecházejí k nám po maturitě na diplomovanou všeobecnou nebo dětskou sestru. Zdůrazňuji, že si oboru velmi vážím, jen mu současná doba není příliš nakloněna. Čtvrtým oborem, který na SZŠ aktuálně máme, je zdravotnické lyceum. Zde je velmi silná složka všeobecného vzdělávání, zaměřená na přírodovědné předměty. Toto jsou lidé, kteří už nejsou zdravotníky. Jsou pod jiným kódem a je to vlastně určitý typ gymnaziálního studia, které je zaměřeno do zdravotnictví. U těchto absolventů je předpoklad, že budou pokračovat v dalším studiu, minimálně na naší vyšší odborné škole. Většina jich ale odchází na školy vysoké, na medicínu, na sociálně zdravotnické fakulty, na VŠCHT a také na pedagogické fakulty.

Jaké možnosti nabízí zdejší VOŠ?

V současné době zde máme tři obory. Je to diplomovaná všeobecná sestra, diplomovaná dětská sestra a diplomovaný nutriční terapeut. K naší lítosti posledně zmiňovaný obor – diplomovaný nutriční terapeut v současné době kvůli nižšímu zájmu neotevíráme. Absolvent oboru diplomovaná všeobecná sestra je již samostatně pracující sestra. Máme zprávy od naší nemocnice, ale i z jiných zdravotnických zařízení, kam odcházejí naše absolventky, že jsou velmi dobře připravené. Dílčí problém je v tom, že vzdělavatelé (vysoké školy) v ošetřovatelství udělují titul bakalář a následně, pokud pokračuje dotyčný/á dál ve studiu, i magisterský titul. Bakalářský, resp. magisterský titul v Čechách je pro mnohé stále velké lákadlo, my jsme ale přesto spokojeni s tím, že řada našich absolventek z oboru praktická sestra, či z jiných oborů pokračuje dál na naší VOŠ právě proto, že se na naší škole cítí dobře. Někteří mají také zdravou sebereflexi a uvědomí si, že na vysokou školu nemají a lépe jim bude vyhovovat terciární vzdělání se zaměřením do praxe, kde se mohou lépe realizovat. V minulosti jsme u nás nabízeli i obor diplomovaný zdravotnický záchranář, o který byl opravdu veliký zájem, a to i z řad chlapců, což je samozřejmě vždy vítané z hlediska celkové atmosféry na škole. V současnosti tento obor mohou vzdělávat pouze školy vysoké. My jsme získali akreditaci pro obor vzdělání diplomovaná dětská sestra, který se zatím rozbíhá velmi dobře.

Aktuálně se hlásí na střední školy populačně silné ročníky. Kolik se hlásilo dětí k vám na SZŠ a kolik se jich dostalo?

Rostoucí demografická křivka nás samozřejmě těší. My jsme původně plánovali přijmout 100 nových studentů. K přijímacím zkouškám se jich přihlásilo přes 190. Tím, že každý podává dvě přihlášky a žáci mohou podle dosažených výsledků a zájmu změnit preference, došlo k redukci celkového počtu zájemců. My jsme nakonec přijali 105 uchazečů, tedy o 5 více, než jsme zamýšleli, neboť ošetřovatelského personálu je stále nedostatek. Jsme často doslova bombardováni zdravotnickými a sociálně zdravotnickými zařízeními, která k nám chtějí vstupovat s náborem, aby získala zdravotníky. Ale zpět k přijímačkám; přijímali jsme dle aktuálních požadavků trhu práce, z čehož vyplynuly dvě třídy praktických sester, jedna třída masérů ve zdravotnictví a jedna třída zdravotnického lycea. Obor nutriční asistent otevíráme z výše uvedených důvodů obrok.

Řada středních škol se potýká s nedostatkem kvalifikovaných učitelů pro specializované obory. Jak jste na tom v tomto ohledu vy?

My máme v této chvíli stabilizovaný a odborně velmi dobrý tým. Samozřejmě je zde diskuze o určitém výběru lidí na učitelské pozice. Bohužel díky liberalizaci vzdělávání se dostáváme do problémů, že učitel fyziky je „úzkoprofilový“. U nás je třeba problém sehnat učitele latinského jazyka, to se ovšem týká až VOŠ. Na Příbramsku vím, že není úplně komfortní situace okolo učitelů českého jazyka. My však v současné chvíli takový problém nemáme a potýkáme se dokonce s opačnou situací, protože jsme oslovováni odborníky ze zdravotnické praxe, kteří by se chtěli realizovat ve výuce. Jediný nedostatek pociťujeme na VOŠ, kde obtížněji zajišťujeme vyučující z řad lékařů.

Máte za sebou mnoho let ve školství, ať už z pozice učitele, či ředitele, a tak můžete srovnávat a bilancovat. Jak se vaší optikou proměnili studenti za posledních 20-30 let?

Ta základní lidská matrice se nemění. Ale dnešní mladí lidé žijí v dynamicky se měnících podmínkách a ty podmínky je současně modelují i deformují. To tak zkrátka je a lidstvo je na velké křižovatce. Zvláště vyspělé civilizace musí poctivě uvažovat o tom, jestli se příliš nevzdalují od člověku přirozeného prostředí vzhledem k bezohledným komerčním tlakům, tlakům různých i matoucích myšlenkových proudů. Jestli onen dynamický, masivní technický pokrok, ať už umělá inteligence, nebo virtuální realita; jde o hrozbu zneužití těchto technologií a manipulování člověkem, nejsou až bezbřehé. V tomto smyslu zůstává základní výzvou, aby ti, kdož jsou při využívání těchto technologií zodpovědní, zůstali lidskými bytostmi. Žáci, jako lidské bytosti, se nemění. Používají ale jiné nástroje, jsou často zahlcováni i odlidštěnými informacemi, ve kterých je člověk mnohdy upozaděn. V odosobňující se komunikaci nám chybí přirozené ozřejmování. Při osobním setkání velmi brzy poznám, jestli mě partner v komunikaci přesahuje a jestli já mám v sobě tu pokoru, že to uznávám. Toto se poněkud vytrácí, vzniká určitá nekritická nedotknutelnost, která se pak vrátí těžkým bumerangovým efektem. Tím, jak člověk zasahuje do přirozených přírodních zákonů, si vytváří problémy. Mladé lidské bytosti jsou křehčí a zranitelnější. Vidím častý propad do depresí, do melancholické trýzně, která vede kolikrát až k sebedestruktivním pokusům. Dokud ale bude zachována možnost osobního setkávání, a to i na úrovni učitel – žák, a lidé si budou moci povídat se schopností vzájemně si naslouchat, tak je stále budoucnost nadějná. A já v ní pevně věřím!