Trenér Jiří Veselý: Vrcholový tenis připomíná gladiátorské zápasy

ROZHOVOR

4. června 2022 (12:22)

Trenér Jiří Veselý: Vrcholový tenis připomíná gladiátorské zápasy

foto: pribram.cz/Oldřich Kozák

Jiří Veselý st., je zkušený tenisový trenér z Březnice, který bílému sportu zasvětil celý svůj život. Projel s ním kus světa, ať už v roli hráče, či trenéra. Dokázal při tom vychovat ze svého syna profesionálního hráče, který kraloval světovému žebříčku juniorů a již 10 let se drží v extrémní konkurenci mužského tenisového okruhu v elitní stovce ATP. O jeho tenisových začátcích, trénování v Německu, výchově syna, jsme se bavili v prostorách Sportcentra Vitality Březnice.

Kdo Tě přivedl k tenisu a jaké tehdy bylo sportovní zázemí v Březnici?

Někdy v roce 1975 mě k tenisu přivedl můj táta se svým kolegou Karlem Sladkým z EnergoProjetku. Byla to taková parta sportovních nadšenců, kteří tady v Březnici zkulturnili 2 hřiště a chtěli začít hrát soutěže. Tehdejší podmínkou tenisového svazu ale bylo, že každý oddíl musí mít i družstvo mládeže, která se tímto způsobem podporovala. Naši tátové proto sesbírali všechny své potomky a my tak začali s tenisem. Jediným zázemím byly ty dva kurty a v zimě místní tělocvična. Někdy na přelomu let 1979/80 se tátovi podařil husarský kousek a pod záminkou vybudování zastřešeného nástupiště pro spartakiádu, se mu podařilo přes tehdejšího předsedu ÚV ČSTV a březnického rodáka Antonína Himla získat finanční dotaci. Z té se zde vybudovala nafukovací hala. To byla tehdy v podstatě jediná tenisová hala v okrese Příbram a jedna z mála v celém Středočeském kraji.

Co bylo pro Tebe impulsem, že jsi se rozhodl skončit se závodní kariérou a dal se na trénování?

Mě tenis už jako dítě hrozně bavil a snil jsem o tom, že budu jednou hrát Wimbledon. Vyrůstal jsem v generaci skvělých hráčů jako byl Petr Korda, Cyril Suk, Martin Střelba. Tím, že jsem ale dlouhou dobu hrál pouze v Březnici, nemohl jsem se zde poměřovat s těmi úplně nejlepšími. Když jsem pak zhruba v 17-18 letech přešel do Sparty, kde jsem hrál 1. národní ligu za B tým, bylo už relativně pozdě. Do toho jsem ještě studoval Střední průmyslovou školu stavební v Mělníku a nešlo to ideálně skloubit dohromady. To znamená, že na tu úplnou československou špičku jsem tehdy neměl.

Vždycky jsem ale snil, že když to nevyjde v profi tenisu, tak budu tenisovým trenérem. Po revoluci jsem s kamarády jel ještě na pár turnajů do Německa a Rakouska, kde jsem při konfrontaci s mladými dravci ze Španělska definitivně pochopil, že moje hra na mezinárodní úroveň nestačí. Začal jsem se více věnovat škole. Studoval jsem v té době FTVS, obor tělesná výchova a trenérství, čímž jsem získal potřebnou kvalifikaci, aby se ze mě mohl stát profesionální trenér. Už v průběhu studií na FTVS jsem dával pár hodin v týdnu svým kamarádům či studentům, kde jsem získával první trenérské zkušenosti. Úplně naplno jsem se do trenéřiny pustil po dokončení fakulty a roce 1995 jsem získal pevné angažmá v jednom tenisovém klubu nedaleko Pasova v Německu.

Jak jsi se dostal k trénování v Německu? Jaké byly začátky, když jsi neovládal řeč?

Tím, že jsem tam po revoluci hrával různé turnaje, tak jsem se seznámil se šéfy různých tenisových klubů. Takovou mojí všelijakou němčinou jsem se s nimi snažil komunikovat. Když zjistili, že trenérství přímo i studuji na vysoké škole, tak projevili zájem, abych za ně hrál občas mistráky a na revanš by mi sehnali místo trenéra. Když jsme si plácli, tak jsme se domluvili, že přijedu udělat první ukázkový trénink do klubu, abych se mohl se všemi seznámit. Když jsem tam tehdy dojel půjčeným autem od svého strýce, Škodou Favorit, zarazilo mě parkoviště plné bavoráků a mercedesů. Říkal jsem si, že tam asi bude nějaká společenská událost, ale vzápětí jsem pochopil, že tou událostí jsem já, resp. můj ukázkový trénink. Na kurt obklopený rodiči mi dali 4 děti a já měl hodinu něco ukazovat se svojí půlroční němčinou. Mluvil jsem rukama nohama, i stojky jsem místama dělal, a nakonec jsem sklidil aplaus jako v Národním divadle a byl jsem jejich. Později jsem samozřejmě piloval němčinu po večerech, kde jsem v naší tenisové klubovně mluvil s chlapama. S každým pivem se má němčina pochopitelně lepšila.

Kolik bylo tehdy Tvému synovi Jirkovi let? Jak si Jirka zvykal na tamní prostředí?

Já jsem do Německa začal jezdit ještě před jeho narozením. Když jsme se tam pak ale usadili napevno s celou rodinou, byly Jirkovi 3 roky. Děti si samozřejmě zvykají mnohem snáze než dospělí. Jirka tam hned nastoupil do školky a po měsíci začal už mluvit. Do půl roku mluvil v podstatě plynule německy, a ještě s bavorským dialektem.

Kolik let jsi v Německu nakonec strávil a jak na tu dobu vzpomínáš?

V Německu jsme strávili kus života, celých 13 let. Mám z té doby mnoho kamarádů a známých. Tenis v Německu je v porovnání s Českem taková více sportovně-společenská záležitost. Čeští rodiče, když se rozhodnou, že dají dítě na vrcholový tenis, se často pro věc neuvěřitelně obětují a všechno jde stranou. V Německu jsou sice taky takové případy, ale obecně se tam pořád daleko více myslí na vzdělání dětí. Základní škola v naší podobě funguje v Německu pouze od první do čtvrté třídy. Ve čtvrté třídě se děti musejí podle prospěchu a ambic (rodičů) rozhodnout, jakým směrem budou dále pokračovat. Mají na výběr mezi Gymnáziem, Středním odborným vzděláním zakončeným maturitou nebo učilištěm. To znamená, že od páté třídy se děti podle toho rozdělí (bez přijímacích zkoušek). Ti, kteří se rozhodnou např. právě pro Gymnázium pak nezvládají skloubit studium společně s vrcholovým tenisem, protože škola je nesmírně náročná, a navíc velmi omezeně uvolňují děti na turnaje.

Jirka ve 4. třídě patřil mezi nejlepší ve třídě a škola by mu bez problému dala doporučení na Gymnázium. Já jsem však tehdy dobře znal všechna zmiňovaná omezení, a proto jsem se rozhodl dát ho na Realschule (střední odbornou školu). Ta byla pro něho úplná brnkačka a bylo tak s vedením školy domluveno, že pokud bude mít dobré známky, tak ho budou bez problémů pouštět na turnaje. Já ho dokázal v páté třídě uvolnit na celých 10 týdnů, což mnozí Němci dost nechápali.

Němci se ke mně obecně chovali dobře, ale přesto jsem vnitřně cítil, že patřím jinam a že to tam je pouze na přechodnou dobu. Situace se pak zkomplikovala paradoxně trochu i tím, jak byl Jirka dobrý. Ve svém ročníku byl nejlepší v celém Německu a Němci začali okolo roku 2002 naléhat, aby přijal německé občanství a mohl je tak reprezentovat. To samé nabízeli i pro celou moji rodinu. V té době však nebylo možné přijmout občanství jiného státu, aniž by člověk neztratil to české. To jsem nechtěl dopustit, a proto jsem musel různě kličkovat. Celkově však na tu dobu vzpomínám veskrze pozitivně, byla to skvělá zkušenost a škola života.

V kolika letech jsi začal u Jirky ml. vnímat, že je výrazně lepší než ostatní děti a že z něj může být profesionální tenista?

On v tenisovém prostředí vyrůstal odmala. Vždy byl přirozeně soutěživý, a to v čemkoliv. Často se s někým sázel a hecoval, měl to zkrátka v sobě. To je pro sport a zvlášť pro tenis velmi důležité a nelze bez toho uspět. Všechna ta základní cvičení, která jsem dělal na tréninku s malými dětmi, on hned okoukával a pak je doma sám přirozeně zkoušel. Prakticky už ve třech až čtyřech letech dribloval s míčky, doma si pinkal o zeď, všechno ho bavilo. Nikdy ani nehrál minitenis na zkrácené hřiště. Když mu bylo zhruba pět a půl roku, tak jsem ho přihlásil v Německu na okresní přebor žáků do 9 let na standardním velkém kurtu. On tam skončil třetí, a to jsem si říkal, že v něm asi něco skutečně je.

Čím se Jirka od ostatních dětí odlišoval?

Odlišoval se zejména v již zmiňované soutěživosti. Měl taky silnou hlavu. V rozhodujících momentech zápasů se toho prostě nebál, a i když třeba v 10 letech nemohl silově ještě konkurovat 14 letým soupeřům, tak svou tenisovou chytrostí a neohrožeností spoustu zápasů nakonec vyhrál. Později, když mu bylo teprve 17 let, tak už figuroval na 3. místě světového juniorského žebříčku a od ledna následujícího roku poskočil na 1. místo. Vzápětí vyhrál na juniorském Australian Open v roce 2011 singla i debla, což se do té doby naposledy někomu povedlo před 12 lety. Později toho roku pak ještě uhrál semifinále juniorského Wimbledonu a finále US Open. Celých 52 týdnů toho roku dokázal setrvat na prvním místě a potvrdit svou dominanci. Zajímavostí je, že toho roku za ním skončil druhý Dominic Thiem z Rakouska.

foto: archiv Sportcentra Vitality Březnice

Do kolika let jsi Jirku trénoval Ty sám? Jak jste zvládali ukočírovat složitý vztah otec - trenér?

Celou dobu v Německu, odkud jsme se vraceli, když bylo Jirkovi 12 let. Pak trénoval zhruba do 15-16 let napůl v Prostějově a doma v Březnici, kde jsem ho taky vedl. Prakticky až do 18 let jsem ho často doprovázel na turnaje a zároveň jsem mu sestavoval i turnajové plány.

Tím, že po návratu z Německa začal půl týdne trénovat v Prostějově, tak u nás nenastala žádná ponorka. Jirka se začal docela rychle osamostatňovat a spoustu věcí si řešil sám. Když pak vstoupil mezi chlapy, určitě bych býval dělal některé věci jinak, než jak se Jirka rozhodl, ale to je asi přirozené.

Neměl jsi někdy myšlenku poslat Jirku do některé z vyhlášených tenisových akademií v Americe?

O tom jsem vedl mnoho různých diskuzí. Za mě jsou tenisové akademie v Americe přeceňované. Tyto akademie jsou primárně komerční subjekty, které vydělávají peníze z trénování průměrných hráčů, kteří mají bohaté rodiče, ale obvykle to nikam nedotáhnou. Tenis je individuální sport. Pokud je někdo hodně dobrý, jde obvykle svou cestou a má svůj tým. Tito hráči maximálně občas využijí zázemí dané akademie a vedení akademie je naopak rádo, že to může mediálně prodat, že u nich trénuje ten či onen hráč. Troufám si ale tvrdit, že drtivá většina nejlepších hráčů vyrostlo mimo akademie. Navíc každé dítě pořád potřebuje mít své zázemí, rodinu.

Koho z rodiny napadlo vybudovat v Březnici vlastní tenisový areál a kde jste se při jeho projektování inspirovali? Dokážu si představit, že vybudování tak velkého tenisového areálu vč. dvou krytých hal, restauračního a ubytovacího zázemí muselo být finančně dost náročné. Jak jste výstavbu financovali?

V hlavě jsem myšlenku na svou budoucnost nosil delší dobu. Táta byl navíc stavař a projektant, který prvotní myšlenku převedl na papír. Inspirací nám byly různé areály po Evropě, kam jsme jezdili s Jirkou po turnajích. Při výstavbě nám pomohla i šťastná shoda okolností. My jsme areál stavěli víceméně svépomocí, pomáhali nám známí či různé malé firmičky. Stavělo se po etapách, asi 5 let. Díky krachu jedné průmyslové firmy se nám podařilo sehnat levně nosné konstrukce, speciální tenisové koberce do obou hal jsme výhodně odkoupili z jednoho končícího tenisového klubu v Německu. S obcí jsme se domluvili na odkupu pozemku za výhodných podmínek, který byl však podmíněný tím, že se vše musí nejprve vybudovat, zkolaudovat a teprve pak nám to bude prodáno. Vše jsme zafinancovali z vlastních zdrojů, ostatně dotace v té době ještě ani nebyly.

foto: archiv Sportcentra Vitality Březnice

Kolik u vás v současnosti trénuje v klubu dětí, kolik máte trenérů a z jakých lokalit se k vám děti sjíždějí?

Je tu zhruba 120 dětí, máme 4 kvalitní trenéry. Zakládáme si na profesionální, přitom ale neformální přátelské atmosféře a nabízíme kvalitní zázemí. Okruh odkud děti dojíždějí, je poměrně veliký. Samozřejmě sem jezdí hodně dětí z Příbrami a od nás z Březnice, dále pak Tochovice, Mirotice, Blatná, Horažďovice, Hvožďany, Sušice a občas dokonce i z Plzně. Nicméně stále těžší je sehnat ty děti, které opravdu samy chtějí a u tenisu vydrží.

Sám často kladeš rodičům na srdce, aby nebyli příliš urputní v tenisových začátcích svých dětí a neměli přehnaná očekávání. Jak si Ty sám tuto mantru zvládal dodržovat, když jsi trénoval Jirku a jezdil s ním po turnajích?

Řada lidí si myslí, že jsem s Jirkou trénoval strašné dávky. To není pravda. V těch 3 - 4 letech trénoval třeba hodinu v obýváku o zeď, ale nikoliv proto, že bych ho nutil, ale protože ho to bavilo. Tím, jak byl soutěživý, tak ho bavilo trénovat i hrát. Později trénoval v průměru 1 - 2 hodiny denně, 5x týdně, ale pouze jednu fázi. Do toho stihl studovat školu, projet se na kole apod. Pravidelnost v tréninku samozřejmě musela být, když chce být člověk dobrý, ale rozhodně ne žádné koňské dávky. Ani na turnajích jsem ho nijak nekoučoval, protože se to jednak nesmí a za druhé to Jirka obvykle nepotřeboval, protože si na kurtu poradil sám.

Trénuješ v podstatě nepřetržitě už více než 30 let. Není po těch letech občas už trochu psychicky i fyzicky náročné strávit každý den 6 - 8 hodin na kurtu a být při tom na děti stále usměvavý, trpělivý a pozitivní?

Přiznám, že občas to je náročné. Nicméně každá práce přináší podobné pocity, když jí člověk dělá dlouho. Na druhou stranu žiji mezi mladými lidmi, což je nabíjející. Jsou dny, kdy jsem unavený, ale pořád převládá, že mám tenis rád, dělám to celý život. Navíc vždycky mám možnost chvíli být tady, občas odjedu na nějaký turnaj za Jirkou. Vidím takové dva světy - jeden ten dospělý profi a druhý tenisové začátky dětí. Tato kombinace mě dobíjí a jsem za to rád.