Streetworker musí být odrzlý a nesmí se bát
ROZHOVOR
20. června 2019 (11:59)
Dalších 8 fotografií v galerii
„Sem tam někdo do něčeho třískne, ale ne do nás,“ říká Bc. Kamila Zelená, vedoucí nízkoprahového centra Bedna
Bedna je sociální služba určená dětem a mladým lidem do 20 let. Ti mohou přijít do klubu, kde mohou trávit volný čas, najít radu, pomoc a podporu, když ji zrovna potřebují. Nebo se mohou s pracovníky setkat v terénu, na místech, která dobře znají. O tom, co práce s mladými obnáší, jsme si povídali s Bc. Kamilou Zelenou, vedoucí Bedny.
Jaké děti k vám chodí?
Značnou část tvoří děti z ubytoven a z azyláku. Pak děti, co se často stěhují, děti samoživitelek. Chodí sem i na první pohled bezproblémová střední třída, ale v jejich rodině něco nehraje a děti nejsou rády doma. Nebo rodině chybí peníze na volnočasové aktivity a ony zůstávají na ulici.
Jaké problémy řešíte s dětmi nejčastěji?
Řešíme hlavně vztahy. Rodinné, ve škole, milostné. Vztahy hýbou světem puberťáků. Kamarádi, parta, partner, problémy s autoritou, s rodiči. Podle statistik dnes vyrůstá až 45 % dětí v neúplné rodině a zde bude vzorek hodně podobný. Často jsou také různé patologie v rodinách – gambling, alkohol, drogy, dlouhodobá nezaměstnanost až chudoba.
Lokality v Příbrami nejsou sice součástí Mapy sociálně vyloučených lokalit, ale některá místa jsou těmto lokalitám podobná. Děti, které v tom vyrůstají, si to nesou do celého života a chování často replikují. U nás se mnohdy vůbec poprvé setkávají s dospělýma, kteří je akceptují takové, jaké jsou.
Co drogy?
Pracuji tu 9 let a za celou tu dobu jsem se s tvrdýma drogama setkala jen ojediněle. Dnešní mládež ale hodně kouří konopné drogy. Je to tak běžné, že to tu snad řeší každé druhé dítě. Navíc často děti nejsou tak daleko, by si uvědomili, že to je problém. Snažíme se, aby věděli, že jejich životní styl akceptujeme, byť s ním nesouhlasíme. Že jsme dospělí, kteří o problematice dost vědí, a pokud se to zvrtne, tak jim můžeme pomoci. S Magdalenou o.p.s. chodíme společně na terén zaměřený právě na kanabisové drogy. Děcka, která konopí kouří, vědí, že se můžou přijít poradit, jak z toho ven.
Vyrážíte za dětmi i do ulic…
Ano, máme terén zaměřený jak na mladší děti, za kterýma chodíme na ubytovny, tak typický streetwork, kdy se snažíme najít místa spontánního setkávání mladých lidí a snažíme se k nim proniknout a seznámit se s nimi.
Musí být streetworker mladý člověk?
Na věku nesejde. Terénní pracovník nemusí být mladý člověk. Musíte být ale odrzlý, nesmíte mít strach je oslovit a být odmítnutý. Musíte také hodně sledovat trendy mezi mladýma.
Kde hledáte "děti ulice"?
Mají svoje zašívárny, kanály, různá zákoutí. Je fůra strategií, jak se na místo dostat. Důležité je, že to místo vůbec najdete. Často ho najdete právě tehdy, když tam nikdo není. Musíte to místo rozpoznat a opakovaně navštěvovat. Ani tak ale nemáte ještě vyhráno. Je potřeba instinktivně rozpoznat ten správný moment, kdy dotyčného oslovit. Většinou se nejdříve nechá okouknout, aniž by se s Vámi bavil. Někdy to docela trvá - spousta mladých potřebuje čas na to, aby jste získali jejich důvěru.
Jak se k takovým dětem dostáváte blíž?
Je to hodně postavené na zájmu o ně. Typický uličník je člověk, na kterého každý nadává, je terčem připomínek, je vyháněný odevšad a nikdo se s ním nebaví. Náš přístup je takový, že jim do života nemluvíme, jen jim zrcadlíme, co si o tom myslíme my, ale jen když jsme tázaní. Nechodíme je vychovávat, ale chodíme s nima „bejt“. Chodíme jim dávat najevo, že nás zajímají, že nám jejich život není jedno.
Jak začíná Váš úplně první rozhovor s „uličníkem“?
Přijdu k němu a třeba řeknu: „Čus, můžu tady s váma bejt? Znáš Bednu?“
Setkáváte se s agresí?
Nechci vůbec idealizovat tu cílovou skupinu. Děti mívají i závažné trestné delikty, ale tady se nám nikdy nestalo, že by byl pracovník napaden fyzicky. Slovně ano, ale ojediněle. Pro mě je to dobrý signál, že zaměstnanci pracují kvalitně. Mají s nimi tak dobře vytvořený vztah, že i když je klient ve stresu a naštvaný, tak zná tu míru. S puberťákem se dostat do konfliktu je jednoduché. Děti mají často pro řešení konfliktních situací násilnické strategie, ale na nás nevyjíždí, což je fajn. Nevzpomínám si, kdy bych se opravdu bála. Když na vás ale někdo vylítne a křičí, je to nepříjemné.
Co děláte v případě, kdy na Vás někdo vylítne a křičí?
Nikdy nejsme na klubu sami. Minimálně dva lidi, ideálně tři. Pokud se jeden dostane do konfliktu, tak je dobré, aby to přebral kolega. Snažíme se agresora dostat někam mimo skupinu, do jiné místnosti, nebo ho úplně vytlačit ven z klubu se slovy: „Rozdejchej to venku a nebuď tady.“ A to funguje. Také učíme děti ventilovat vztek jinak, než proti člověku. Máme tu místnost s boxovacím pytlem a když u někoho pozorujeme, že se dostává do varu, tak mu řekneme "Pojď to ze sebe vymlátit".
Jsou vyhrocené události časté?
Na to, co je to za skupinu, že je to omladina plná energie a velkých pravd a všichni dospělí jsou trapní, tak konfliktů nemáme zas tak moc. Vyhrocené situace bývají ojediněle, není to vůbec na denním pořádku. Za rok by se takové situace daly spočítat na prstech jedné ruky. Sem tam někdo do něčeho třískne, ale ne do nás.
Co Vám přináší největší radost?
Pro mě je obrovská radost to, že je vidím vyrůstat. Znám je třeba od 11 do 20 let, vidím, jak se proměňují, prožívám s nimi, co je pro ně zrovna aktuální. Vrací se, i když je jim přes 20 let a nemohou již využívat naše služby. Přijdou mě pozdravit, řeknou, jak se mají. Vytvořit si s nimi takový silný vztah - to mě nejvíc těší.
Pro navštěvování Bedny děti nepotřebují ani přihlášku, ani souhlas rodičů. Není potřeba chodit pravidelně nebo platit za vstup. Za den přijde do klubu průměrně 22 dětí, v terénu je momentálně zhruba 11 dětí. Pracuje zde sedm zaměstnanců.
Jaké děti k vám chodí?
Značnou část tvoří děti z ubytoven a z azyláku. Pak děti, co se často stěhují, děti samoživitelek. Chodí sem i na první pohled bezproblémová střední třída, ale v jejich rodině něco nehraje a děti nejsou rády doma. Nebo rodině chybí peníze na volnočasové aktivity a ony zůstávají na ulici.
Jaké problémy řešíte s dětmi nejčastěji?
Řešíme hlavně vztahy. Rodinné, ve škole, milostné. Vztahy hýbou světem puberťáků. Kamarádi, parta, partner, problémy s autoritou, s rodiči. Podle statistik dnes vyrůstá až 45 % dětí v neúplné rodině a zde bude vzorek hodně podobný. Často jsou také různé patologie v rodinách – gambling, alkohol, drogy, dlouhodobá nezaměstnanost až chudoba.
Lokality v Příbrami nejsou sice součástí Mapy sociálně vyloučených lokalit, ale některá místa jsou těmto lokalitám podobná. Děti, které v tom vyrůstají, si to nesou do celého života a chování často replikují. U nás se mnohdy vůbec poprvé setkávají s dospělýma, kteří je akceptují takové, jaké jsou.
Co drogy?
Pracuji tu 9 let a za celou tu dobu jsem se s tvrdýma drogama setkala jen ojediněle. Dnešní mládež ale hodně kouří konopné drogy. Je to tak běžné, že to tu snad řeší každé druhé dítě. Navíc často děti nejsou tak daleko, by si uvědomili, že to je problém. Snažíme se, aby věděli, že jejich životní styl akceptujeme, byť s ním nesouhlasíme. Že jsme dospělí, kteří o problematice dost vědí, a pokud se to zvrtne, tak jim můžeme pomoci. S Magdalenou o.p.s. chodíme společně na terén zaměřený právě na kanabisové drogy. Děcka, která konopí kouří, vědí, že se můžou přijít poradit, jak z toho ven.
Vyrážíte za dětmi i do ulic…
Ano, máme terén zaměřený jak na mladší děti, za kterýma chodíme na ubytovny, tak typický streetwork, kdy se snažíme najít místa spontánního setkávání mladých lidí a snažíme se k nim proniknout a seznámit se s nimi.
Musí být streetworker mladý člověk?
Na věku nesejde. Terénní pracovník nemusí být mladý člověk. Musíte být ale odrzlý, nesmíte mít strach je oslovit a být odmítnutý. Musíte také hodně sledovat trendy mezi mladýma.
Kde hledáte "děti ulice"?
Mají svoje zašívárny, kanály, různá zákoutí. Je fůra strategií, jak se na místo dostat. Důležité je, že to místo vůbec najdete. Často ho najdete právě tehdy, když tam nikdo není. Musíte to místo rozpoznat a opakovaně navštěvovat. Ani tak ale nemáte ještě vyhráno. Je potřeba instinktivně rozpoznat ten správný moment, kdy dotyčného oslovit. Většinou se nejdříve nechá okouknout, aniž by se s Vámi bavil. Někdy to docela trvá - spousta mladých potřebuje čas na to, aby jste získali jejich důvěru.
Jak se k takovým dětem dostáváte blíž?
Je to hodně postavené na zájmu o ně. Typický uličník je člověk, na kterého každý nadává, je terčem připomínek, je vyháněný odevšad a nikdo se s ním nebaví. Náš přístup je takový, že jim do života nemluvíme, jen jim zrcadlíme, co si o tom myslíme my, ale jen když jsme tázaní. Nechodíme je vychovávat, ale chodíme s nima „bejt“. Chodíme jim dávat najevo, že nás zajímají, že nám jejich život není jedno.
Jak začíná Váš úplně první rozhovor s „uličníkem“?
Přijdu k němu a třeba řeknu: „Čus, můžu tady s váma bejt? Znáš Bednu?“
Setkáváte se s agresí?
Nechci vůbec idealizovat tu cílovou skupinu. Děti mívají i závažné trestné delikty, ale tady se nám nikdy nestalo, že by byl pracovník napaden fyzicky. Slovně ano, ale ojediněle. Pro mě je to dobrý signál, že zaměstnanci pracují kvalitně. Mají s nimi tak dobře vytvořený vztah, že i když je klient ve stresu a naštvaný, tak zná tu míru. S puberťákem se dostat do konfliktu je jednoduché. Děti mají často pro řešení konfliktních situací násilnické strategie, ale na nás nevyjíždí, což je fajn. Nevzpomínám si, kdy bych se opravdu bála. Když na vás ale někdo vylítne a křičí, je to nepříjemné.
Co děláte v případě, kdy na Vás někdo vylítne a křičí?
Nikdy nejsme na klubu sami. Minimálně dva lidi, ideálně tři. Pokud se jeden dostane do konfliktu, tak je dobré, aby to přebral kolega. Snažíme se agresora dostat někam mimo skupinu, do jiné místnosti, nebo ho úplně vytlačit ven z klubu se slovy: „Rozdejchej to venku a nebuď tady.“ A to funguje. Také učíme děti ventilovat vztek jinak, než proti člověku. Máme tu místnost s boxovacím pytlem a když u někoho pozorujeme, že se dostává do varu, tak mu řekneme "Pojď to ze sebe vymlátit".
Jsou vyhrocené události časté?
Na to, co je to za skupinu, že je to omladina plná energie a velkých pravd a všichni dospělí jsou trapní, tak konfliktů nemáme zas tak moc. Vyhrocené situace bývají ojediněle, není to vůbec na denním pořádku. Za rok by se takové situace daly spočítat na prstech jedné ruky. Sem tam někdo do něčeho třískne, ale ne do nás.
Co Vám přináší největší radost?
Pro mě je obrovská radost to, že je vidím vyrůstat. Znám je třeba od 11 do 20 let, vidím, jak se proměňují, prožívám s nimi, co je pro ně zrovna aktuální. Vrací se, i když je jim přes 20 let a nemohou již využívat naše služby. Přijdou mě pozdravit, řeknou, jak se mají. Vytvořit si s nimi takový silný vztah - to mě nejvíc těší.
Pro navštěvování Bedny děti nepotřebují ani přihlášku, ani souhlas rodičů. Není potřeba chodit pravidelně nebo platit za vstup. Za den přijde do klubu průměrně 22 dětí, v terénu je momentálně zhruba 11 dětí. Pracuje zde sedm zaměstnanců.
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
zdroj: www.pribram.cz
autor: mir