S učitelem o školství: Děti jsou první, kdo pozná, když vás práce nebaví
ROZHOVOR
13. prosince 2018 (12:17)
Nemocné děti se dnes mohou výuky účastnit i z domova. O službu však „překvapivě“ není prakticky žádný zájem.
Škola je sama o sobě velmi vděčným prostředím pro různé příběhy a vtipy. Kromě vztahů mezi žáky jsou důležité i vztahy mezi pedagogy a samozřejmě také mezi oběma tábory. Společnost se neustále vyvíjí a s ní i nároky na kvalitu učitele. Co je dnes ve školství nejtěžší? Jak se liší děti z města a vesnice? A čím se dá udržet pozornost? O tom všem jsme si povídali s učitelem Základní školy Jiráskovy sady Mgr. Petrem Duchoněm.
Co je podle vás na tom být učitelem nejtěžší?
Neumím úplně říci, co je nejtěžší, nicméně jako každé jiné zaměstnání i toto v sobě skrývá mnoho problémů a starostí, které pochopí pouze ten, kdo se ve školství nějakou dobu pohyboval. Poslední dobou vnímám jako problém přílišnou byrokracii, kdy mi vyplňování všemožných „papírů“ zabere týdně mnoho hodin, které bych mohl věnovat přípravám pro děti. Ty si poté musím dodělávat po večerech doma, na což doplácí zase moje rodina.
Myslíte, že je možné brát učitelství jako zaměstnání, nebo to pro dotyčného musí být posláním, kterému obětuje i něco víc?
Jsem přesvědčen, že učitelství nelze brát jako pouhé zaměstnání, kam se chodí pro peníze. A teď vůbec nenarážím na výši platu. Pokud to člověka baví, rád pracuje s dětmi a tato práce ho naplňuje, pak má šanci vydržet ve školství celý život a možná být i dobrým a oblíbeným učitelem u dětí i rodičů. Pokud to však jde někdo dělat pouze pro peníze, tak si myslím, že dlouhodobě nemá moc šancí udržet si zdravý rozum. Zároveň pokud učitele práce nebaví, děti jsou první, kdo to poznají, a dojde nevyhnutelně k problémům s kázní, prospěchem nebo rodiči.
Učil jste i v menších školách, nyní jste učitelem na Základní škole Jiráskovy sady v Příbrami. Jaký je rozdíl mezi školou ve městě a na vesnici? Mají žáci stejné vědomosti?
Moje předchozí působiště byla škola v Řevnicích u Prahy. Sice šlo o menší městečko, nicméně děti tam a zde nelze moc srovnávat. Neřekl bych, že se budou znalosti dětí z vesnic a z měst výrazně lišit, protože veškeré učivo vychází z rámcového vzdělávacího programu a je pro všechny víceméně stejné. Rozdíl bych ale viděl ve vyspělosti dětí, jejich zájmech a schopnosti se prosadit mezi vrstevníky. V Řevnicích mě překvapilo, kolik dětí v deváté třídě má už nějaké zkušenosti s alkoholem či lehkými drogami. Řešily jiné problémy než zdejší děti a několikrát týdně jezdily na nákupy do Prahy, někteří i svými auty. Zde je situace o něco klidnější. Děti jsou stále dětmi a naopak zase vidím určitý rozdíl mezi dětmi z Příbrami, které jsou o něco průbojnější, a dětmi, které k nám přicházejí z okolních vesnic.
Jak těžké je dnes udržet si pozornost dětí?
Bohužel nemohu ještě při své praxi posoudit rozdíl ve výuce dětí dnes a před třiceti lety, ale je pravda, že doba se velice změnila. Věci, které fungovaly dříve, na dnešní děti už fungovat nebudou. Děti se dnes často chovají způsobem: „Tak, učiteli, tady mě máš. Bav mě!“ Schopnost dětí se soustředit se snížila a občas se stává, že dítě uprostřed výkladu položí učiteli otázku, zda by se nemohlo dělat něco jiného, protože ho tato aktivita zrovna nebaví. Nicméně mým názorem je, že pokud učitel umí látku vyložit poutavě a dokáže si děti získat, tak si jejich pozornost zajistí. Je to tedy, dle mého názoru, spíše o povaze a schopnostech učitele než o použitých metodách či technologiích.
Myslíte, že je správně, že se dnes nepoužívají ani ty nejmenší tělesné tresty? Dá se bez nich mít autoritu?
Myslím, že je správné, že se tyto tresty už nesmějí používat. Ano, bylo by to někdy snazší, nicméně myslím, že každý pedagog má pár triků v rukávu jak si respekt zajistit. Já učím na druhém stupni a zde by stejně jakékoliv toto řešení nemělo význam. Buďto je dítě vychováno z domova a toto nepotřebuje, nebo není a nějaký trest ho nezmění. Co mě během praxe překvapilo je to, že občas se setkám s rodičem, který tuto formu výchovy přímo povoluje a doporučuje jako jediný možný způsob jak dítě srovnat. Nicméně na toto nemůžeme i tak brát ohledy a trestat tělesně nesmíme.
Jak moc se do učení promítly nové technologie? Pracuje vaše škola s nějakým zajímavým prvkem, jako jsou tablety nebo interaktivní tabule?
Moderní technologie jsou všudypřítomné a žádná škola se jim dnes nemůže vyhýbat. V každé hodině, ať už více či méně, se některé z nich objeví.
U nás na škole se s nimi můžeme setkat na každém kroku. V každé třídě máme interaktivní tabuli a počítač. Máme dvě počítačové učebny a obrazovky, které dětem ukazují aktuální denní program či suplované hodiny. Od minulého roku naše škola nabízí i kroužek robotiky, kde mají děti možnost si vyzkoušet základy programování výrobků, které si samy staví ze stavebnice Lego. Zároveň je naše škola vybavena učebnou a programy pro výuku na dálku, kdy například nemocné dítě má možnost pomocí webkamery přímo se účastnit výuky ve své třídě. Z nějakého neznámého důvodu toho však nemocné děti příliš nevyužívají.
Co konflikty s rodiči? Jsou časté? Jak je řešíte?
Já osobně naštěstí v současné době žádné konflikty neřeším, ale z doslechu vím, že se tak děje na všech školách prakticky pravidelně. Oproti dřívější době musí učitelé častěji vysvětlovat, proč dělají, co dělají. Sem tam se stane, že přijde rodič, na učitele se vykřičí a pak o něm není zase rok slyšet. Oblíbeným zdrojem problémů jsou domácí úkoly. Část rodičů jich chce více, část jich chce méně a učitel, i kdyby se rozkrájel, tak nevyhoví nikdy všem.
Vím, že máte doma dvě malé děti. Myslíte, že se v jejich výchově vaše povolání nějak projeví?
Rád bych řekl, že to, co vím o výchově a vzdělávání, se mi bude doma hodit, a že se to projeví. Bohužel zatím je to spíše naopak. Z práce chodím pravidelně až po čtvrté hodině a doma se pak věnuji opravování a přípravám. Víkendy zase trávím rekonstrukcí domu. Na hraní s dětmi mi pak už nezbývá moc sil a času. Doufám, že se to časem zlepší.
Co je podle vás na tom být učitelem nejtěžší?
Neumím úplně říci, co je nejtěžší, nicméně jako každé jiné zaměstnání i toto v sobě skrývá mnoho problémů a starostí, které pochopí pouze ten, kdo se ve školství nějakou dobu pohyboval. Poslední dobou vnímám jako problém přílišnou byrokracii, kdy mi vyplňování všemožných „papírů“ zabere týdně mnoho hodin, které bych mohl věnovat přípravám pro děti. Ty si poté musím dodělávat po večerech doma, na což doplácí zase moje rodina.
Myslíte, že je možné brát učitelství jako zaměstnání, nebo to pro dotyčného musí být posláním, kterému obětuje i něco víc?
Jsem přesvědčen, že učitelství nelze brát jako pouhé zaměstnání, kam se chodí pro peníze. A teď vůbec nenarážím na výši platu. Pokud to člověka baví, rád pracuje s dětmi a tato práce ho naplňuje, pak má šanci vydržet ve školství celý život a možná být i dobrým a oblíbeným učitelem u dětí i rodičů. Pokud to však jde někdo dělat pouze pro peníze, tak si myslím, že dlouhodobě nemá moc šancí udržet si zdravý rozum. Zároveň pokud učitele práce nebaví, děti jsou první, kdo to poznají, a dojde nevyhnutelně k problémům s kázní, prospěchem nebo rodiči.
Učil jste i v menších školách, nyní jste učitelem na Základní škole Jiráskovy sady v Příbrami. Jaký je rozdíl mezi školou ve městě a na vesnici? Mají žáci stejné vědomosti?
Moje předchozí působiště byla škola v Řevnicích u Prahy. Sice šlo o menší městečko, nicméně děti tam a zde nelze moc srovnávat. Neřekl bych, že se budou znalosti dětí z vesnic a z měst výrazně lišit, protože veškeré učivo vychází z rámcového vzdělávacího programu a je pro všechny víceméně stejné. Rozdíl bych ale viděl ve vyspělosti dětí, jejich zájmech a schopnosti se prosadit mezi vrstevníky. V Řevnicích mě překvapilo, kolik dětí v deváté třídě má už nějaké zkušenosti s alkoholem či lehkými drogami. Řešily jiné problémy než zdejší děti a několikrát týdně jezdily na nákupy do Prahy, někteří i svými auty. Zde je situace o něco klidnější. Děti jsou stále dětmi a naopak zase vidím určitý rozdíl mezi dětmi z Příbrami, které jsou o něco průbojnější, a dětmi, které k nám přicházejí z okolních vesnic.
Jak těžké je dnes udržet si pozornost dětí?
Bohužel nemohu ještě při své praxi posoudit rozdíl ve výuce dětí dnes a před třiceti lety, ale je pravda, že doba se velice změnila. Věci, které fungovaly dříve, na dnešní děti už fungovat nebudou. Děti se dnes často chovají způsobem: „Tak, učiteli, tady mě máš. Bav mě!“ Schopnost dětí se soustředit se snížila a občas se stává, že dítě uprostřed výkladu položí učiteli otázku, zda by se nemohlo dělat něco jiného, protože ho tato aktivita zrovna nebaví. Nicméně mým názorem je, že pokud učitel umí látku vyložit poutavě a dokáže si děti získat, tak si jejich pozornost zajistí. Je to tedy, dle mého názoru, spíše o povaze a schopnostech učitele než o použitých metodách či technologiích.
Myslíte, že je správně, že se dnes nepoužívají ani ty nejmenší tělesné tresty? Dá se bez nich mít autoritu?
Myslím, že je správné, že se tyto tresty už nesmějí používat. Ano, bylo by to někdy snazší, nicméně myslím, že každý pedagog má pár triků v rukávu jak si respekt zajistit. Já učím na druhém stupni a zde by stejně jakékoliv toto řešení nemělo význam. Buďto je dítě vychováno z domova a toto nepotřebuje, nebo není a nějaký trest ho nezmění. Co mě během praxe překvapilo je to, že občas se setkám s rodičem, který tuto formu výchovy přímo povoluje a doporučuje jako jediný možný způsob jak dítě srovnat. Nicméně na toto nemůžeme i tak brát ohledy a trestat tělesně nesmíme.
Jak moc se do učení promítly nové technologie? Pracuje vaše škola s nějakým zajímavým prvkem, jako jsou tablety nebo interaktivní tabule?
Moderní technologie jsou všudypřítomné a žádná škola se jim dnes nemůže vyhýbat. V každé hodině, ať už více či méně, se některé z nich objeví.
U nás na škole se s nimi můžeme setkat na každém kroku. V každé třídě máme interaktivní tabuli a počítač. Máme dvě počítačové učebny a obrazovky, které dětem ukazují aktuální denní program či suplované hodiny. Od minulého roku naše škola nabízí i kroužek robotiky, kde mají děti možnost si vyzkoušet základy programování výrobků, které si samy staví ze stavebnice Lego. Zároveň je naše škola vybavena učebnou a programy pro výuku na dálku, kdy například nemocné dítě má možnost pomocí webkamery přímo se účastnit výuky ve své třídě. Z nějakého neznámého důvodu toho však nemocné děti příliš nevyužívají.
Co konflikty s rodiči? Jsou časté? Jak je řešíte?
Já osobně naštěstí v současné době žádné konflikty neřeším, ale z doslechu vím, že se tak děje na všech školách prakticky pravidelně. Oproti dřívější době musí učitelé častěji vysvětlovat, proč dělají, co dělají. Sem tam se stane, že přijde rodič, na učitele se vykřičí a pak o něm není zase rok slyšet. Oblíbeným zdrojem problémů jsou domácí úkoly. Část rodičů jich chce více, část jich chce méně a učitel, i kdyby se rozkrájel, tak nevyhoví nikdy všem.
Vím, že máte doma dvě malé děti. Myslíte, že se v jejich výchově vaše povolání nějak projeví?
Rád bych řekl, že to, co vím o výchově a vzdělávání, se mi bude doma hodit, a že se to projeví. Bohužel zatím je to spíše naopak. Z práce chodím pravidelně až po čtvrté hodině a doma se pak věnuji opravování a přípravám. Víkendy zase trávím rekonstrukcí domu. Na hraní s dětmi mi pak už nezbývá moc sil a času. Doufám, že se to časem zlepší.
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
zdroj: red
autor: red