Primář Petr Bilina o covidu: Nikdo u nás neleží zbytečně, pacienti bez kyslíku mohou doma zemřít

MUDr. Petr Bilina je primářem ARO a několik týdnů také náměstkem ředitele pro zdravotní péči. S covidem tak bojuje nejen na lůžkovém oddělení, kde se stará o pacienty ve vážném stavu, ale i s organizací péče v příbramské nemocnici v těchto náročných dobách. S Petrem Bilinou jsme hovořili o jeho zkušenostech po roce nerovného boje s virem ale i některých dezinformacích, které se neustále objevují na sociálních sítích.

Po konci loňské jarní vlny koronaviru jste situaci shrnul slovy: „Čekali jsme v plné zbroji na bitvu, která se nekonala.“ Jak byste popsal současný stav?
Nejsem na tu větu úplně pyšný. Bohužel jsme se dočkali. Ta intenzita problému nás překvapila. Trvá to již celý rok a od podzimu neděláme prakticky nic jiného, než, že se staráme o covidové pacienty v těžkém stavu.

Hovoří se o tom, že se vir změnil a průběhy onemocnění jsou rychlejší, závažnější a napadají i mladší ročníky. Vnímáte to tak i vy?
Nám se to také tak jeví. S nějakým obecným prohlášením bych byl ale opatrný, protože tu může fungovat chyba malých čísel. Ale co se týče posledního měsíce, tak pravděpodobně v souvislosti s šířením nových mutací viru skutečně vnímáme příliv mladších pacientů v těžkém stavu.

Za rok s covidem se objevilo mnoho nových informací a slibných léčivých přípravků. Změnila se za tuto dobu nějak šance pacientů na uzdravení?
Já si nemyslím, že se situace změnila v tom smyslu, že by se našly významně účinné léky, které by zásadně zvrátily prognózu pacientů. Spíše mě mrzí a nelíbí se mi, že do výsostně medicínských věcí se montují lidé, kteří tomu nerozumí, včetně politiků. Ten chaos a referování o zázračných lécích mate veřejnost a zhoršuje situaci zdravotníkům. Za mě se nic převratného během toho roku neobjevilo a největší význam má rychlé očkování.

Jaký máte názor na léky jako Remdesivir a Ivermektin? Používáte je na Vašem oddělení?
Můj názor je stejný jako u odborné veřejnosti, které záleží na tom, že praktikujeme medicínu, založenou na důkazech. Remdesivir na našem oddělení používáme, ale mnohem méně, než na jaře, protože co se týče patogeneze těch těžkých stavů, tak tam už to prostě nefunguje. Ivermektin samozřejmě nepoužíváme a nepovažujeme ho za bezpečný lék pro pacienty s covidem.

Starších ročníků nad 80 let při hospitalizacích ubývá. Myslíte, že už se projevilo jejich očkování?
Asi nejsem schopný úplně přesně odpovědět, protože tito pacienti na oddělení ARO nejsou. Pokud mají těžký průběh, tak už nijak neprofitují z intenzivní péče tohoto druhu, tedy například invazivní ventilace a podobně.

Setkal jste se s pacientem ve vážném stavu, který by byl naočkovaný?
Nesetkal a ani jsem neléčil žádného pacienta, který prošel řádným očkováním a poté měl vážný průběh covidu.

Mnoho lidí na sociálních sítích se pochybovačně ptá na to, jestli pacienti, kteří leží s covidem na standardním pokoji, musí být skutečně hospitalizováni. Jaká jsou vůbec kritéria pro hospitalizaci?
Bohužel je to otázka dezinformací a matení veřejnosti nesprávnými pojmy. V nemocnici jsou lidé, kteří mají průběh té nemoci takový, že dochází k oxygenačnímu selhávání. Ke stabilizaci a šanci na uzdravení je nutné jim poskytovat oxygenoterapii, to znamená kyslík. Pokud vím, tak žádný pacient, který je zde s covidem (to znamená, že je to dominantní choroba, pro kterou je hospitalizován) tady neleží bez toho, aniž by mu bylo nutné aplikovat kyslík.

K čemu by mohlo dojít, kdyby byl takový pacient doma bez nemocniční péče?
Dostal by se do stavu hypoxie (nedostatek kyslíku v krvi – pozn. redakce), kterou by nemusel doma zvládnout. Tělo ve stavu dlouhodobého nedostatku kyslíku to moc dlouho nevydrží. Dochází k selhávání orgánů a takový člověk je ohrožený na životě.

Vaše oddělení si za celý rok nestačilo odpočinout od náporu pacientů. Jak personál zvládá toto fyzické a psychické vypětí?
Na tuto otázku asi odpovídá hodně lidí v podobné situaci jako já. Zvládáme to. Děláme, co můžeme. Myslím si, že personál se stal odolnějším, dokáže si více pomáhat a méně komplikovat situaci. Netrpíme strachem a panikou, ale jsme unavení. Věříme, že očkování přinese klid do našich nemocnic, k čemuž je ale nutné naočkovat alespoň 60 procent populace.

Všichni doufáme, že svět se již brzy vrátí do normálu. Co Vám osobně z toho normálního života nejvíc chybí?
Chybí mi normální lidský život se vším, co k tomu patří.