Primář Marček: Je nesmysl nevyužít prostředky, které nám dává dnešní medicína

Primář dětského oddělení Oblastní nemocnice v Příbrami MUDr. Pavel Marček nastoupil do nemocnice již před neuvěřitelnými 44 lety. Práce ho pořád baví a svoje zkušenosti se snaží předávat mladé generaci. Jak na své začátky vzpomíná a co považuje za svůj největší úspěch ve funkci primáře? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Vzpomínáte si na svůj první den, kdy jste nastoupil do příbramské nemocnice?
Matně, je to už hodně dlouho. V té době jsme nastupovali pouze na měsíc a pak byla vojenská služba, takže to pro mě bylo spíše takové seznámení s pracovištěm a pak následovala jednoletá odluka. Na vojně jsem se ale těšil zpátky do civilního zdravotnictví.

V jakém to bylo roce?
Je to 44 let, v roce 1980. Od začátku jsem pracoval v Příbrami. Z určitého hlediska to může být hendikep, protože pak to vypadá, že člověk zná ten provoz jen u nás. V průběhu času jsem ale byl na stážích u nás i v zahraničí.

Měl jste někdy „ponorkovou nemoc“ a touhu změnit prostředí?
Měl jsem veliké štěstí na spolupracovníky, a navíc jsem osobnostně založen spíše jako týmový hráč. Takže jsem si užíval příjemného pracovního prostředí s dobrými lidmi a nedělalo mi to žádný velký problém.

Vaše jméno je v Příbrami pojem. Během své kariéry jste pomohl mnoha dětem. Vedete si nějaké statistiky, kolik jste jich vyšetřil?
Nevedu, ale protože jsem pracoval také na neonatologii, byl jsem u narození spousty dětí. Ty už jsou dnes v produktivním věku a mají samy děti, takže mne znají spíše jejich babičky (smích). Ale samozřejmě: 44 let je dlouhá doba, skoro dvě generace.

Jak vás dnes, po takové době, tato práce naplňuje?
Už jsem ve věku, kdy bych asi měl právo na jistý druh vyhoření, ale mám tu spoustu mladších kolegů, kteří jsou odborně velmi schopní. Celkově se mladí dostávají do popředí, což je v pořádku, fandím jim a jsem nápomocen v každém smyslu. Jde o to je posílat na špičková pracoviště a umožnit jim rozvoj. V mém věku člověk těží především ze zkušeností, ale protože, jak se říká, studium medicíny končí smrtí, musí se člověk neustále zajímat o nové poznatky. Teoretická odborná znalost je jen součástí umění léčit, stejně důležité je to, co jste ve své praxi zažil, co jste již musel řešit. Mladí lékaři mají spoustu elánu a jsou vybaveni nejnovějšími teoretickými znalostmi. Ale chybí jim zkušenosti a zcela přirozeně určitý nadhled. Já, když jsem nastoupil, nadšeně jsem nahlas uvažoval při vizitách u pacientů o vzácných diagnózách. Můj pan primář Krejza mi vždycky říkal, že když na věži našeho kostela sedí pták, mohl by to být sice orel skalní, ale v našich podmínkách to bude velmi pravděpodobně holub. I v medicíně platí statistika, takže k vzácným diagnózám by se měl člověk dostat až tehdy, když vyloučí ty obvyklé.

Mladí lékaři vás chválí právě za to, jak moc jim umožňujete různé praxe a vzdělávání. Myslíte, že to je ten důvod, proč máte mnoho mladých lékařů i obvodů, což nebývá příliš obvyklé?
To je taková naše příbramská úchylka. Snad pozitivní. Souvisí to s tím, že když jsem nastoupil, byla pediatrická nemocniční péče vyvážena sítí obvodů, kde pracovali zkušení pediatři. Stát tuto síť organizoval a primář dětského oddělení ji měl v gesci a zodpovídal za ni jako okresní pediatr. To se po sametové revoluci změnilo a terén dál fungoval jen do té doby, kdy se soukromí lékaři (vesměs absolventi bývalé Fakulty dětského lékařství) dostali do důchodového věku. Postgraduální vzdělávání se v pediatrii podle mě nesmyslně rozpadlo na dvě části a začaly obstrukce, proč ten či onen lékař z nemocnice nemůže pracovat v terénu. A nechalo se to dojít až k situaci, kdy lékaři v důchodovém věku rušili své praxe a nebylo je komu předat. Jsem přesvědčen o tom, že když není dobrý terén a skvělí doktoři v něm, dokáže nemocnice jen půlku věcí. Pediatrie je totiž z půlky právě o prevenci a ta se provádí právě v primární péči. Pokud prevence chybí, musí se často hasit věci, které měly být už dávno vyřešeny a někdy už ani vyřešit nejdou. Například dospívající dívce s malým vzrůstem jde pomoci jen po určitou dobu. Jakmile dojde k prodlení a uzavřou se růstové štěrbiny, pomoc je nemožná. A protože pediatrie je o růstu a vývoji, takových kritických momentů máme v pediatrii mnoho. Pro mne je proto „terén“ posvátný. Proto jsem se na našem okrese společně s vedením nemocnice snažil primární péči zachovat. Podařilo se nám postupně zřídit celkem 7 ordinací praktického lékaře pro děti a dorost a zajistit tak chybějící péči pro cca 6 tisíc dětí, jejichž zdravotní karty by se ocitly na krajském úřadě a jejichž rodiče by pravděpodobně marně hledali ošetřujícího pediatra. To je ta druhá strana mince svobodné volby lékaře. Není-li z čeho volit, nebo kde hledat, o volbu se vlastně nejedná.

Nebylo pro nás vůbec lehké se do hájemství soukromých lékařů vnutit. Bylo nám i vyčítáno, že tvoříme nekalou konkurenci, ale snaha odvrátit budoucí kolaps primární péče – při vědomí toho, jaký je průměrný věk privátních lékařů v terénu – nám smysl našeho konání ukazovala. V současné době jsme jediné pediatrické oddělení v republice, které má tolik pracovišť primární péče. Jako jedni z mála nemáme problém se zajišťováním lékařské pediatrické pohotovostní služby, a hlavně dál vychováváme lékaře pro budoucí práci v primární péči. To je naprostá nutnost a naše priorita, protože dalších 5 - 6 lékařů v okrese, kteří jsou v důchodovém věku, uvažuje o ukončení práce ve svých ordinacích.
K našemu snažení nám samozřejmě pomohlo i Ministerstvo zdravotnictví ČR zřízením rezidentských míst pro primární péči.

Takže to je stručný popis mých snah zachovat dětem a rodičům dostupnou péči v terénu. V tom, stejně jako v podpoře vzniku odborných ambulancí, vidím i svůj největší úspěch.

Dětské oddělení se vloni dočkalo nových prostor. Jak velká je to změna?
My jsme celých těch 40 let „bydleli“ po sklepích. V poslední době už to nějaký charakter mělo. Teď jsme už spokojení a myslím, že jsou spokojení i pacienti. Teď mluvím o prostředí, netroufám si odhadovat jejich spokojenost s péčí. Ale jak znám svůj tým a jak vnímám reakce na sociálních sítích, tak si troufám tvrdit, že tam není nějaká výrazná nespokojenost. Ono je přirozené, že když je člověk spokojen, tak nemá takové úsilí dát to najevo.

Vy jste chtěl být pediatrem odmalička?
Je pravda, že jsem jako dítě hodně sportoval, miluji kolektivní sporty a kolektivní radost z úspěchu. Od sportu se odvozovala i touha být trenérem mládeže, takže tam se formovala i tendence k oboru lékařství. A vybral jsem si, musím říct, dobře. Práce je to tedy hodně zodpovědná, protože dětské zdraví a život jsou velmi ceněné, ale zároveň nesmírně krásná, protože děti (zvláště ty malé) jsou krásnými pacienty. Jejich tendence k uzdravení je neskutečná, a proto je náš obor vlastně hodně optimistický. Staráme se o začátek života, kdy jsou všechny naděje a touhy otevřené. V dětském lékařství je těch špatných konců málo, ale pokud nastanou, jsou o to smutnější a více se vás dotknou. Takové případy vám pak zůstanou v hlavě po celý život.

Jaký máte názor na onemocnění, která opět vykukují na povrch? Například černý kašel.
Jsem ze staré školy. Nejsem přesvědčen o tom, že by měl být očkovaný každý vždy a vším, to rozhodně ne. Často diskutujeme, co vše je a není nutné. Jsem pro racionální očkování a mám jasné statistiky, kolik lidí bylo nemocných před zavedením očkování a kolik po něm. Samo očkování může být riziko, ale ty přínosy jsou mnohonásobně větší. Každá naše činnost přináší rizika. To, že občas někdo na silnici přejede do protisměru a někoho zraní nebo zabije, také neodradí lidi od používání aut. Důležitá je statistika. Když Luis Pasteur vynalezl očkování proti vzteklině, byl to obrovský úspěch. I dnes kousnutí nakaženým zvířetem bez následného očkování znamená stoprocentní smrt. Chtěl bych vidět všechny ty paušální odmítače, jak si vybírají smrt. Očkování přineslo lidstvu neskutečný prospěch, ale jako každá věc může mít v určitých případech negativní dopad. Takže očkujme a především ty, co z toho budou mít největší prospěch.

Měla by mít veřejnost s ohledem na tato onemocnění a hrozby obavy?
Já myslím, že bát se je silné slovo. Musíme mít respekt a pokoru. Medicína je dnes sice vyspělá, ale mikrobiální vesmír může vyprodukovat něco, s čím si nedokážeme třeba po nějakou dobu poradit. To je i příklad covidu, kde jsme byli poměrně dlouhou dobu druzí a stálo to dost obětí. Ale jsme natolik vyspělí, že něco snad vždy najdeme. A na záškrt a černý kašel máme přeci účinné očkování.

Často se stává, že rodiče mají strach o své děti a nevědí, jestli je třeba okamžitě vyhledat lékaře. Existuje na to nějaké doporučení?
Univerzální poučku si úplně netroufám říct, je to vždy individuální. Někdy stačí třeba zavolat lékaři a stav dítěte prodiskutovat. Ze své zkušenosti ale vím, že pokud je dítě v dobrém stavu, i s horečkou normálně komunikuje, horečka se dá srazit a v tom mezidobí, kdy nemá horečku, je v relativně dobrém stavu, tak bych si dovolil říci, že je malá urgence okamžitého vyšetření lékařem. Když dítě dostane teplotu a za dvě hodiny přijde s chudými příznaky k lékaři, lékař většinou stanovuje diagnózu podle epidemiologických souvislostí. Ve sportovní tematice bych to přirovnal k tipování výsledku na začátku zápasu. Tam je někdo favorit a někdo outsider. Když přijdu k lékaři s rozvinutými příznaky, je to jako tipovat výsledek před koncem zápasu. Většinou úspěšně. Dnes jsou rodiče dobře informovaní, někdy až moc. Záplava irelevantních informací z médií a internetu násobí již tak přirozeně obrovský strach o děti. Proto já se nikdy nezlobím na nikoho, kdo třeba přijde zbytečně. Jen je třeba si uvědomit, že mezi nemocnými v čekárně může ještě něco chytit a cestování s horečkou a absencí fyzického klidu absolutně nepodporuje zvládání nemoci.

Jak nabíráte síly do další práce? Ještě sportujete?
Se sportem je to už v mém věku obtížnější. Hlavně kopaná, kterou jsem dlouho hrál, se „postarala“ o současný stav mých kolen. Člověk se však musí hýbat. Dokud se hýbe, tak žije. Proto jsem se stal největším fanouškem elektrokola. Nerad slyším kritiku na elektrokola, naopak si myslím, že je to po internetu ta největší technická vymoženost (smích). Umožnují cestovat celým rodinám dohromady, zvyšují dosah a pomáhají překonávat pocit lenosti.