Pod ostružinovou strání se začal psát příběh brdského lesa

Každý má na létě rád něco jiného. Zatímco většina lidí brblá nad počasím pokud není slunečno, já si užívám právě ty chvíle, kdy se žhavé slunce schová a přestane pražit v mýtinách. Nemám rád, když se nad lesem tetelí horký vzduch jako fata morgána. Ožívám až ve chvíli, kdy se ohnivý kotouč ztratí za temnými mraky a první kapky začnou vyťukávat do jehličí svou melodii.

Jakmile se v obloze objeví světlejší trhlina, taková malá naděje na pauzu v lijáku, sbalím věci a vyrážím. Les je ještě potemnělý, ale mechy nasáklé vodou září svěží zelení, jako by někdo rozsvítil lampu pod každým stromem. Kapradiny se chvějí pod tíhou kapek a obyčejná zeleň se v odrazech šedé oblohy mění v jemný smaragdový třpyt. A nejsem jediný, koho déšť probouzí. Houbaři si mnou ruce vidinou blízké úrody.

Když nemám konkrétní cíl své cesty, pokaždé mě přepadne stejná otázka: kam dnes? Po letní přeháňce je krásně všude. Ale už dlouho jsem nebyl na místě, které mám v Brdech nejraději. No jasně. V bukové stráni. Ta nikdy nezklame.

Když jsem sem začal chodit poprvé a ještě fotil na analog, připadaly mi Brdy jako nekonečný lesnatý prostor. Neprobádaný a tajemný.

S kamarádem fotografem jsme tehdy objevili jedno místo navazující na bukovou stráň s čapím hnízdem a mloky. Začali jsme mu říkat Paseka koloušků. Pod mírným svahem, zarostlým ostružiním, maliním a kapradím, stál starý lovecký posed. Vylezli jsme nahoru a poprvé jsme poznali, co znamená jen mlčky sedět a nechat les, aby nám pomalu odhaloval své obyvatele.

Je tomu už hromada let, co jsme poprvé vystoupali po žebříku na posed. Dodnes mám ten obraz před očima, jak jsme mezi stromy pozorovali pasoucí se laně. Teprve po chvíli jsme si všimli, že se za kmeny cosi nepatrně hýbe. Byly to slechy malého kolouška! A pak další a další mláďata, choulící se v trávě. Jejich skvrny dokonale splývaly s lesním prostředím. Objevovali jsme je postupně. Někdy až v momentě, kdy se jejich ještě křehká tělíčka zavrtěla, aby setřásla hmyz, nebo když jim cukly dlouhé slechy. Tak se zrodila Paseka koloušků a my se sem vraceli po celý rok a pak i v letech následujících.

Ten starý posed nikdy nezklamal. Vždycky na mě čekal nový příběh a možná právě proto se k němu vracím dodnes. Možná měla tahle paseka a její tichá vyprávění velký vliv na to, že jsem si Brdy zamiloval včetně jejich obyvatel. A i proto se do brdského lesa vracím stále znovu.