Petr Vocílka: Úspěchy dětí potěší, ale zas až tolik je neřešíme

Petře, jak ses dostal k atletice?
Atletiku dělám od mala. Už tenkrát fungoval jakýsi systém přípravek, aniž by se to tak oficiálně nazývalo. Od páté třídy jsem chodil do sportovní třídy na 7.ZŠ. Pak jsem šel na příbramský gympl a atletice se dál věnoval pod vedením Pavla Hodíka. V té době se ještě zmohli chlapi v atletickém oddílu Baníku Příbram a dali dohromady skupinu mužů-atletů. Nás mladé přizvali, abychom s nimi trénovali a soutěžili ve vybraných disciplínách. Při přijímačkách na FTVS jsem zaběhl 100 m za 10,9 s, což zaujalo USK Praha, kam jsem přestoupil. Záhy po přijetí na VŠ jsem ale zjistil, že nelze kombinovat náročné dvouoborové studium (biologie-tělocvik) s atletikou, tak jsem toho asi po půl roce nechal.

Jak došlo k tvému přerodu z atleta na trenéra?
Zhruba v roce 1996 jsem začal běhat jako vodič se slepým klukem, Petrem Novákem, kterého jsem zároveň trénoval na Slavii. Naším vrcholem byla účast na paralympiádě v Sydney v roce 2000, kde jsme získali stříbrnou medaili na 100 m. Vydrželi jsme spolu do roku 2003. Ten samý rok jsem ukončil mou pražskou kapitolu a vrátil se do Příbrami. Následně jsem byl osloven, abych šel učit na místní gympl. Moje žena v tom roce založila jazykovku a já atletický klub SK Sporting.

Kolik máte aktuálně dětí a trenérů v klubu?
Dětí máme okolo 200, z čehož 180 se věnuje atletice a 20 frisbee. Věřím, že kdybychom zde měli adekvátní stadion, tak jich bude okolo 400-500. Pro ilustraci v Kolíně, který je na počet obyvatel o něco menší než Příbram, mají 1000 atletů. My zde ale dlouhodobě narážíme na problém s místem, zkrátka se nevejdeme. Máme 10-12 trenérů, a protože máme hodně skupin, tak jsme vzali i asistentky trenérů. Některé skupiny jsou opravdu velké. V jedné máme třeba 30 dětí, o které se starají 2 trenéři a 1 asistentka. Tenhle model se nám hodně osvědčil, tréninky jsou pak kvalitnější. Aktuálně máme asi 4-5 holek asistentek, které ještě samy trénují a zároveň pomáhají trénovat přípravky. Někteří trenéři jsou naši stálí, jiní externí, které si najímáme třeba na vrhačský trénink.

Kolik je družstev a věkových kategorií?
Začínáme kategorií Benjamínci, kde jsou děti od 5 let. Pak jsou nejmladší přípravky, mladší přípravky a starší přípravky. Pokračuje to přes mladší žáky a starší žáky, přes mládež. Juniorům nejsme vůbec schopni nabídnout odpovídající zázemí, a proto ve velkém odcházejí jinam anebo končí s atletikou. Ještě tak tak udržím starší žáky a pak mám už jen pár dorostenců a juniorů. Nadto máme ještě vytrvalce, kteří trénují venku sami a běhají Brdský pohár nebo v okolí Příbrami.

V čem vás nejvíce omezuje chybějící zázemí v podobě atletického stadionu?
Na hřišti u gymnázia není ani 100 m úsek, nelze stavět překážky do zatáčky, není zde tyčka, nemůžeme házet, je toho mraky. V běžeckém tunelu na ZŠ Školní točíme po hodině tři skupiny po 20-30 lidech a je to masakr.

Co se pak obvykle děje s dětmi, kterým již zdejší zázemí nestačí, ale chtějí se dál věnovat atletice?
Ty scénáře jsou různé. Mám tady teď například kluka, který skáče velmi slušně do dálky a začal se věnovat i tyčce, kterou jezdí trénovat do Prahy. Většina dětí ale odchází na různé sportovní školy. Jeden aktuální příklad – jeden náš odchovanec, Jakub Marek, je v 9. třídě, ale dává si přihlášku do Plzně, kde mu nabídnou lepší podmínky. Ztratíme ho, což je hrozná škoda, protože běhá 800 m za 2:02 a je jeden z nejlepších v republice. Podobnou situaci řeším i u mého syna Vojty, který je jedním z nejlepších sprinterů v republice. Chce jít studovat na příbramské gymnázium, ale pokud bude chtít dál běhat, tak mu stejně nezbude nic jiného než jezdit do Prahy.

Jakých úspěchů jste v posledním období dosáhli a kdo patří mezi největší talenty?
Na letošní MČR žáků jsme měli 3 děti. Jakub Marek skončil mezi staršími žáky pátý na 800 m a zaznamenal neskutečné zlepšení. Přitom příští rok bude stále ještě starší žák, takže lze předpokládat, že půjde ještě nahoru. Můj syn, Vojta Vocílka získal na MČR dva bronzy (60 m, 150 m). Solidně si vedla i Monika Machová, která se dostala do finále na 1500 m překážek. V klubu máme i Matěje Macha (ročník 2005), který skáče 700 cm do dálky, což je na naše poměry vcelku výjimečné. Matěj inklinuje k víceboji, začal dělat tyčku, kde jde také rychle nahoru. Zmínit můžeme i Magdalénu Vaškovou a Aničku Fialovou, které běhají 400 m pod minutu a myslím, že o nich ještě uslyšíme. Z vytrvalců, o kterých jsem již mluvil se jedná o Michala Buriana, který vloni zaběhl na maratonu 5. nejlepší čas v republice.

Jakou filozofii, co se výkonů a výsledků týče, v klubu razíte?
Před pár lety jsme s mladšími žáky i žákyněmi vyhráli kraj a nechali za sebou všechny Kolíny, Nymburky, Čáslavy, Kladna a jiné. Určitě to potěšilo, přesto úspěchy a medaile zas až tak neřešíme a spíš je bereme jako takový bonus. Na vyšší úrovni nebo na různých školeních tuto otázku samozřejmě s trenéry občas probíráme, ale víceméně všichni to mají podobně. Klademe spíše důraz na všestrannost. I právě proto pojímáme přípravky spíše takovým nesoutěžním způsobem, kdy se sice soutěží, ale nakonec všichni dostanou medaili nebo nějakou sladkou odměnu. Zařazujeme i různé neatletické disciplíny, abychom do toho dostali také zábavu a demonstrovali jsme, že na této úrovni ještě tolik o nějakou velkou atletiku nejde. Snažíme se hodně i o prevenci zranění, chodíme na kompenzace, zapojujeme cvičení s gumou, TRX, core apod.

Vzhledem ke zmíněným limitům hřiště u příbramského gymnázia, jezdíte trénovat část disciplín někam mimo Příbram?
Většina trenérů jsme kantoři a vyjma prázdnin nemáme příliš možnost si brát dovolenou. Jezdit trénovat mimo Příbram si proto můžeme dovolit např. pouze o velikonočních prázdninách, kdy se snažíme vybírat města, která disponují velkými vybavenými hřišti typu Písek, Tábor nebo Vlašim. To jsou i naše spřátelené kluby. Aktuálně přemýšlíme trochu o Sedlčanech, které jsme vzali z části pod vlastní křídla (část sedlčanských dětí závodí za SK Sporting) a disponují 400 m oválem. To už je přijatelná vzdálenost, kam se dá občas na nějaký ten trénink i dojet. Jinak to ale funguje tak, jak jsem již zmiňoval. To znamená, pokud se chce někdo dále rozvíjet v disciplínách, pro které nemáme zázemí, tak musí individuálně dojíždět do místa, kde mu trénink umožní.

Není trochu frustrující, že investujete tolik času a energie do výchovy mladých atletů, když pak plody vaší práce sklidí někdo jiný?
Tenhle stav trvá už dlouho a bereme jej zkrátka jako realitu. Kolikrát ty přestupy iniciuji sám, když vidím, že je dotyčný dobrý a chce se dál rozvíjet. Mě to mrzí spíš z hlediska Příbrami, jako města. Jinak už víme, do jakých klubů ty děti dát a že o ně bude dobře postaráno. Někteří chodí na Kladno, jiní do Berouna, další závodí za pražské kluby. Čas od času jde někdo na školu do Českých Budějovic nebo do Plzně. Frustraci z letité absence atletického stadionu zažíváme ale také v souvislosti s pořádáním závodů. Sami posíláme pravidelně poměrně velké skupiny dětí na závody do jiných měst, ale my sami jim nemáme čím oplatit. Domácí závod jsme schopni uspořádat pouze pro přípravky, které nejsou ještě tak náročné. Když na nás vyjde organizace závodu pro mladší žáky, tak musíme jet na hřiště do Roztok, které nám místní z kamarádství zapůjčí a my zde akci jako Sporting pořádáme. Asi si dokážeš představit, jak finančně a logisticky je uspořádání takového závodu náročné. Musíme tam dopravit spoustu lidí, najmout si kameru a jeden takový víkend nás stojí 25 tisíc korun. Není to problém jenom Příbrami, ale celého Středočeského kraje, který v této oblasti nemá žádné adekvátní hřiště. Nejbližší je vlastně Písek, který už spadá do jižních Čech. Ve středních Čechách je spousta hřišť ve východní části, další jsou v Kladně, Berouně či ve Slaném, ale tady na jihozápadě není nic.

V tomto kontextu se nabízí úvaha, jestli by Středočeský krajský úřad nebyl ochotný finančně se spolupodílet na vybudování atletického stadionu v Příbrami.
Když vidím, jaký (malý) rozpočet má Středočeský kraj každý rok na atletiku nebo kolik nám dávají, když žádám za klub o dotace, tak tomu moc nevěřím. Možná něco málo, ale rozhodně by nešlo o nějaký významný příspěvek.

Když jsme u těch financí, kolik by vlastně vybudování stadionu včetně odpovídajícího zázemí stálo?
Samotný stadion až tak nákladný není. Nejdražší na tom je vybudování zázemí. Mají-li zde být šatny, záchody, servisní místnosti, běžecký tunel, posilovna, zázemí pro technické disciplíny a další, tak to prostě stojí. Když to převedu do čísel, tak stadion vyjde na cca 30 milionů a zázemí na dalších 100 milionů. Je to samozřejmě záležitostí města, s nímž spolupracuji na přípravách, které směřují k vybudování stadionu. Vše se ale strašně vleče, v původním plánu bylo začít stavět již letos. Jde to ultra maratonským tempem a já jsem založením sprinter (směje se).

Nechci v žádném případě paušalizovat, ale řekl bych, že sporty jako atletika či judo přitahují přeci jen trochu jiné typy dětí a rodičů než fotbal, hokej či tenis. Dokážeš pojmenovat v čem je ten rozdíl?
Někteří rodiče nechtějí nebo nemohou dávat děti na kolektivní sporty, a proto raději volí třeba atletiku. Částečně to souvisí i s naší pověstí. My prakticky vůbec nemusíme dělat nábory, ale nové děti si k nám cestu vždycky najdou a bez problémů naplníme jak benjamínky, tak všechny přípravky. Letos poprvé asi po 15 letech jsme vylepili plakáty a zveřejnili, že bude nábor a pak jsme se chytali za hlavu. Přišlo tolik dětí, že jsme museli hodně vybírat. Je pravdou, že se při závodech nesetkáváme s typy rodičů, kteří by stáli na tribuně a něco řešili nebo nám do toho kecali. Nejspíš to bude souviset i s tím, že v atletice nejsou moc velké peníze, a tudíž ani očekávání rodičů, že se z jejich dítěte stane slavná a bohatá hvězda.

Řada sportovních oddílů se potýká s dlouhodobým problémem, že až 70 % dětí ve věku 12-15 let skončí s pravidelným sportováním. Důvody bývají různé – zvýšené nároky ve škole, nedostatečná výkonnost, nepřijetí kolektivem, klesající autorita rodičů a trenérů, jiné zájmy. Jaký máš na to názor a dá se s tím podle tebe něco dělat?
Tak to skutečně chodí, některým odchodům nemůžeme ani při nejlepší snaze zabránit. Jsou ovšem příklady, které ukazují, že s tím lze úspěšně bojovat. Jedním takovým je klub ASK Dipoli, který slučuje sportovce z Černošic, Dobřichovic, Řevnic a okolí. Jedná se o mladý tým, který teprve nedávno vlétl do atletiky a úplně nás všechny převálcoval. Stahují si řadu atletů z Prahy a mají díky tomu širokou základnu. Hrozně se mi líbí, jak to tam dělají. Jejich mottem je, že nevychovávají profesionální atlety, ale především děti, které milují sport. Mají spoustu skupin zaměřených na „hobíky“ (amatérské běžce). Nemusí tudíž řešit obvyklou „úmrtnost“ (děti končící s atletikou z důvodu nedostatečné výkonnosti). Nedávno jsem se zúčastnil jednoho školení, kde zaznělo, že i těmto dětem se má cenu věnovat, protože kolikrát můžou vypadat marně ještě v dorostu, ale mezi dospělými najednou vystřelí a jsou výborní. A ty je tímto způsobem neztratíš někde po cestě. Je však potřeba mít hodně trenérů a dostatek prostoru, abych si mohl dovolit tam vzít tyhle hobíky a vyčlenit pro ně jednoho trenéra, který se jim bude jednou týdně věnovat. Namísto specializace se věnují spíše všestrannosti. Děti se tam vyžijí, sportují. Takový model se mi líbí a tam bych chtěl třeba jednou dojít.