Nejlepší český triatlonista musí měsíčně vyjít s polovinou minimální mzdy

Před pár dny ti skončila závodní sezona. Umíš vůbec vypnout a několik týdnů si užívat nicnedělání nebo se neustále udržuješ v kondici?
Volno mám jen necelé dva týdny a vypnout dokážu. Chodím teď jen do páry, na bazén, zaplavu si, možná přidám i nějaký squash, ale nebude to nic extra. Je ale pravdou, že se mi pak hůře usíná, když nemám kde vybít svou energii (směje se).

Studuješ obor Management sportu na fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jak se ti daří skloubit studium na VŠ s vrcholovým sportem?
Mám kombinovanou formu studia a každý pátek musím být ve škole. Jenže dost často jsem na závodech a o to víc pak musím makat přes rok. Někde chtějí 100 % docházky, což je pro mě nesplnitelné. Zápočty probíhají od září do konce semestru. Před tím jsem ještě studoval na bakaláře tělocvik v rámci Západočeské univerzity v Plzni, ale to bych žádnému vrcholovému sportovci nedoporučil. Byl jsme víc na hrazdě, na gymnastice, víc jsem trénoval fotbal, než svůj sport. To je strašná brzda. A proč jsem tedy šel do Plzně? Studium v Plzni jsem si vybral kvůli dobrému sportovnímu zázemí. Člověk je tam hned venku (mimo město), když potřebuje na kolo, jsou tam 3 bazény za pár korun, je zde i krásný kilometrový ovál na cyklistiku, kde uvnitř je i atletická dráha.

Nejdřív si tedy studoval na tělocvikáře, teď se věnuješ managementu sportu. Máš představu, čím by ses chtěl živit po sportovní kariéře?
Za necelý rok a půl mě čekají státnice a do té doby jsem si dal takové ultimátum, že musím něco předvést v triatlonu. Pokud nebudu mít dostatečnou výkonnost, tak si hold budu muset něco najít. Nabízí se logicky práce tělocvikáře, ale uvidíme, co mi přijde do cesty. Každopádně je jasné, že budu muset začít někde od nuly.

V Brně nejenom studuješ a bydlíš, ale zároveň zde máš svou tréninkovou skupinu. Jak ti tento režim vyhovuje?
Když přišla minulý rok nabídka od České triatlonové asociace, že zřídí v Brně sportovní centrum pro reprezentanty, zajistí nám ubytování, bazén a trenéra, tak jsem byl upřímně nadšený. V minulosti, ať už to bylo v Příbrami nebo v Plzni, jsem neměl s kým trénovat, protože každý má jinou výkonnost a tréninkové plány. V Brně trénujeme v pěti lidech a je to obrovská výhoda.

Není to tak dávno, co tě trénoval tvůj bratr. Jak vám to spolu fungovalo? Dokázali jste oddělovat rodinné vztahy od tréninku?
Myslím si, že jsme rodinné záležitosti a tréninky dost oddělovali. Dobře nám fungovala komunikace. I on v minulosti souběžně s výkonnostním sportem studoval na VŠ a moc dobře věděl, jak náročné je jít např. po výkonnostní gymnastice trénovat a podle toho uzpůsoboval tréninkové jednotky. Dal mi, co mohl, ale později jsem samozřejmě potřeboval už změnu, posunout se dál.

Nedávno se tě trenérsky ujmul Filip Ospalý, bývalý Mistr Evropy. V čem se liší od tvého předchozího trenéra Zbyška Zemana?
Zbyšek mi dal takový ten základ, klid. Dbal na to, abych nebláznil a vyvaroval se zranění. Byl dost opatrný, což jsem potřeboval. Dal mi nový vhled do triatlonu. Filip Ospalý bude chtít aplikovat věci, které fungovaly jemu. To znamená, abych tvrdě makal, což teď po tom roce přesně potřebuju. Zároveň funguje jako sportovní manažer našeho týmu Here to win.

Vyhovují ti víc individuální tréninky nebo trénování ve skupině?
Já se přiznám, že nejsem úplně tréninkový typ a když jsem v minulosti trénoval sám, občas jsem bojoval s tím, že se mi nechce, že je špatné počasí apod. Zatímco teď, když trénujeme ve skupině, tak si tohle člověk nemůže dovolit. Když zrovna nemám den, tak mě ostatní podrží a obráceně. Pomáháme si i při běhu. Někdo odtáhne jeden úsek, další zase jiný. Ve světě je trénování ve skupinách standardem, u nás to až do nedávna nefungovalo. Díky těmto společným tréninkům se určitě posouvám kupředu.

Jak si aktuálně stojíš mezi českými triatlonisty?
V naší skupince jsem nejstarší a současně nejlepší na olympijských distancích. Při tréninku ty rozdíly mezi námi nejsou moc velké, teprve při samotných závodech se ukazují rozdíly. Ne každý je schopný prodat to, čeho je schopen při tréninku. Já jsem vyloženě závodní typ. Dřív jsem plaval, byl jsem zvyklý na 6 až 9 startů za víkend. Umím vyladit formu na jeden závod a dokážu se při něm zmáčknout.

Kolik tréninkových jednotek týdně v průměru absolvuješ a na co všechno musíš dbát?
Absolvuji 15-16 tréninkových jednotek týdně. Z toho je pět společných plaveckých tréninků, dva tréninky v posilovně a ostatní tréninky se různě mění v závislosti na tom, co kdo zrovna víc potřebuje. Musím si zároveň hlídat dostatečný přísun jídla a vody, vitamíny, spánek, regeneraci, imunitu a jiné.

Vedle olympijských distancí se věnuješ hodně i sprint triatlonu, kde rozhoduje každá vteřina (750m plavání, 20 km na kole a 5km běh). Při studování tvých časů jsem si ale všiml, že oproti těm nejlepším býváš pomalejší v depu. Proč tomu tak je a jakou roli v tom hraje závodní vybavení?
Asi narážíš na poslední světový pohár v Chile, kde jsem byl trochu prokřehlý po plavecké části a nepodařilo se mi dostatečně rychle sundat neopren. Zasekla se mi nohavice o čip a najednou z toho byla ztráta 7-10 vteřin, první balík mi ujel a závod tím byl trochu v háji. Depa se speciálně trénují. Je to kolikrát o malých detailech typu mít takové boty, do kterých se člověk hned nazuje. Obecně ale přiznávám, že v depu patřím mezi průměr. Technická stránka u mě vázne, ta dynamika a šikovnost je u mě trochu horší. Je to i o zkušenostech.

Jaká byla letošní sezona a který úspěch z ní stavíš nejvýše?
Světová špička je neskutečně našlapaná. Nemůžu proto říct ani jeden excelentní výsledek v podobě medailové pozice. Vážím si sedmého místa na africkém poháru v Tunisku. Nejvíc si ale cením toho, že jsem byl třikrát do třicítky na světovém poháru. Z toho jsem byl jednou na 21. místě, což už je výsledek, který má hodnotu. V porovnání s minulými sezonami se jedná o jednoznačný progres. Chtěl bych se dostat do 10.-15. místa na těch „svěťákách“, abych mohl eventuálně bojovat o olympiádu v individuálním žebříčku, a nejen ve štafetách.

Tvým velkým snem a ambicí je kvalifikace na olympiádu. Úroveň světového triatlonu se za posledních 20 let obrovsky posunula a kvalifikační kritéria jsou nesmírně tvrdá. Kudy podle tebe vede nejschůdnější cesta?
Účast na olympiádě v Paříži cestou individuální kvalifikace už asi nevyjde, protože sbírání bodů do kvalifikace začalo již před dvěma lety a já do ní naskočil teprve tenhle rok. Nějaká ztráta už tam je, a tak zbývá v podstatě jediná cesta, kterou je kvalifikace přes štafety. Kvalifikační závod bude v Mexiku v příštím roce. Musíme se v něm umístit do třetího místa a každý člen štafety musí být současně do 140. místa v olympijském žebříčku. Holky to zatím splňují, kluci momentálně ne. Proto taky teď jezdím po všech možných světových pohárech, abych posbíral co nejvíc bodů. Příští rok bych chtěl ještě zvládnout 5 závodů světového poháru do toho kvalifikačního závodu Mexiku. V Evropě bude tou dobou ještě zima, proto se bude závodit na Novém Zélandu, Austrálii, v Číně a je otázkou, jestli na to vůbec seženu finance.

Je ti 24 let. Pokud se ti nepodaří kvalifikovat na olympiádu do Paříže, budeš mít chuť a motivaci pokračovat až do další olympiády v roce 2028 v Los Angeles?
Trénuji s vidinou toho, že se ještě zlepším. Určitě chci dál tvrdě pracovat, ale pokud nebudu mít takovou výkonnost, abych si mohl zaplatit sociální a zdravotní pojištění, dostatečně a kvalitně se najíst či později začít bydlet sám, tak je to samozřejmě na zváženou. Každý měsíc teď musím vyjít s částkou na úrovni poloviny minimální mzdy a opravdu to není žádná legrace.

Z dosavadního povídání je patrné, že triatlon je mimořádně náročný, ale zároveň chudý sport pro opravdové nadšence. Přitom se rozhodně nejedná o levnou záležitost, vzhledem k potřebnému vybavení, výživě a vysokým cestovním nákladům. Jak se ti daří shánět potřebné finance?
Na sezonu disponuji částkou okolo 300 tisíc Kč, což je naprosté minimum. Z těchto prostředků musím pokrýt materiál a značnou část cestovních nákladů. Město Příbram mě tento rok podpořilo dvěma dotacemi, které pokryly zhruba 1/3 mých nákladů, za což jsem nesmírně vděčný a chci jim touto cestou ještě jednou poděkovat. Svaz mi přispívá další třetinou, k tomu zajišťuje centrální přípravu a několik dalších závodů. Zbytek pokryje můj tým. Pokud bych ovšem do sebe investoval tak, jak by bylo na profesionálního triatlonistu a reprezentanta potřeba, částka by byla dvoj nebo spíše trojnásobná. Většinu věcí si zařizuji úplně sám, tj. letenky, transfery, hotely, bazény, dráhy, jídlo a mnoho dalšího. Rozhodně se tedy nenudím.