Na konci funkčního období: Bilancující rozhovor se starostou

Řada lidí o Vás možná neví, že jste v minulosti 12 let učil na ZŠ Jiráskovy sady. Jaké předměty jste učil a jak na tu dobu vzpomínáte?

Vzpomínám hrozně rád. Byla to práce, která mě nesmírně bavila. Učil jsem angličtinu, informatiku, chvílemi němčinu a také jsem byl asi sedm let zástupce ředitele.

Jakým způsobem jste se srovnával s častými neduhy českých školáků, jakými jsou nezájem o vzdělání, jejich pasivita během výuky, opakovaná nepřipravenost žáků, či nekázeň?

Děti jsou děti a člověk k nim musí přistupovat s pochopením. Mojí velkou výhodu bylo, že jsem vystudoval speciální pedagogiku. Věděl jsem, jak je zaujmout, i když jsou to třeba děti s nějakou specifickou poruchou učení nebo chování. Je to hodně o osobnosti toho učitele. Také si myslím, že chlapi učitelé mají trošičku výhodu, protože přece jenom děti k nim mají malinko větší respekt než k některým ženám - učitelkám. Samozřejmě nebylo to vždy pravidlem, ale já měl s dětmi perfektní vztahy a dodnes na to hrozně rád vzpomínám. Učení je v podstatě umění, a i když někdo třeba má červený diplom z pedagogické fakulty a není to v něm, tak nemůže dosáhnout úplně skvělých výsledků. Vzdělanostní fundament je bezpochyby vždy nesmírně důležitý. Učitel má znát svůj obor, ale osobnostní složka je neméně důležitá. Kolikrát člověk „z ulice“ dokáže děti zaujmout a naučit daleko víc než velmi erudovaný odborník, který k tomu nemá ten správný vztah.

Co Vám působilo jako učiteli radost?

Strašně rád jsem jezdil na školy v přírodě a na zahraniční výjezdy. Pořádali jsme výjezdy do Anglie, do Francie, do Holandska. Sebrat se a někam s těmi dětmi odjet, trávit tam s nimi čas a mít možnost poznat je i po takové té méně školní stránce, bylo to, na co jsem se vždycky strašně těšil. Někteří kantoři byli naštvaní, když museli jet s dětmi na školu v přírodě nebo na lyžák, ale já se na to vždycky těšil.

Jak známo, dlouhodobý výkon učitelské profese přináší stavy psychického opotřebení a vyhoření. Co si myslíte o názoru, že by se mělo do českého školství zavést povinné alespoň půlroční placené volno po 10 odpracovaných letech, během kterého by si učitelé mohli buďto doplnit vzdělání, pracovat ve firmě, nebo vycestovat do zahraničí a prohloubit své jazykové dovednosti?

Tuším, že podobný model mají snad ve Švýcarsku a myslím si, že je to úplně geniální věc. Nejenom, že to trochu osvěží ducha učitele nebo učitelky, ale zároveň mu to umožní získat zkušenosti třeba i z jiného oboru. Ona taková ta přílišná zabředlost ve školství a absence zkušeností z jiných oborů je kolikrát na škodu. Takže za mě rozhodně ano. Třeba manažerská zkušenost z jiných oborů je ve školství velmi důležitá, a to zejména u ředitelů škol. Obvykle osoby, přicházející z korporátního prostředí, mají zažité i jiné manažerské metody a přístupy, než jsou běžné ve školství. A to může být občas velkou výhodou.

Podle nedávných statistik odchází 60% absolventů pedagogických fakult mimo školství. Proti tomuto trendu se vláda snaží posledních několik let bojovat průběžným zvyšováním platů ve školství a zavedením tzv. kariérního řádu pro pedagogické pracovníky. Jaká je v tomto ohledu situace a trend na příbramských školách?

Nemáme tady prakticky žádnou školu, která by se potýkala se zásadními personálními problémy. Samozřejmě dílčí fluktuace tady je, ale tenhle fenomén, o kterém mluvíte, se až tak netýká města Příbram. Myslím si, že zejména minulá vláda se postarala o to, že platy učitelů vzrostly. Financování školství je i díky zavedené metodice PHmax (vyjadřuje hodnotu maximálního počtu hodin na jednu třídu, který bude financovaný ze státního rozpočtu) v tuhle chvíli slušné, školy mají dostatek peněz na platy pedagogických pracovníků. Horší je to s nepedagogickými pracovníky, na které ty školní tabulky tak úplně nepamatují, ale to se myslím časem také vyřeší. Nemyslím si, že by nás v tuto chvíli trápil nedostatek učitelů a že těch kvalitních máme v příbramských školách dost.

Na jaře roku 2016 jste se zúčastnil výběrového řízení na pozici ředitele Centra sociálních a zdravotních služeb, které jste následně vyhrál. Jak moc odlišná práce Vás čekala oproti učitelství?

Úplně odlišná, protože z ničeho nic jsem stanul v čele největší příspěvkové organizace v Příbrami, která v tu dobu měla i s „dohodáři“ přes 200 zaměstnanců. Součástí byly i 2 gastro provozy, autoprovoz, celé spektrum sociálních i zdravotních služeb, včetně třeba dětských skupin nebo protialkoholní záchytné stanice. Bylo to úplně něco jiného a musím říct, že ty první týdny jsem se v podstatě jenom rozkoukával a nabíral informace. V čem jsem měl obrovskou kliku, byl tým vedoucích jednotlivých středisek. Byli to lidé jednak naprosto odborně vybaveni, ale také po lidské stránce naprosto jedineční. V té době byla celá organizace velmi rozkolísaná, protože byla poměrně čerstvě na světě. Centrum vzniklo v roce 2015, sloučením do té doby úplně samostatných a dlužno dodat značně nesourodých subjektů. Jednotlivá střediska se mezi sebou neznala a najednou tam bylo jakési centralizované řízení. Vnitřní vztahy a klima byly, slušně řečeno, komplikované. Dalo velkou práci vše urovnat. Nakonec ale po těch 2,5 letech, když jsem odcházel, bylo Centrum zdravá a fungující organizace. Zaměstnanci se naučili takzvaně nosit jeden dres a začali Centrum vnímat jako něco svého, s čím se mohou ztotožnit. A to bylo nesmírně důležité. Pokud bych měl říct, na kterou práci vzpomínám raději, jestli na školu nebo na Centrum, bude to jednoznačně Centrum. Nechal jsem tam hodně ze sebe a mám to tam rád.

Můžete čtenářům ve zkratce přiblížit, co je v současné době hlavním předmětem, resp. posláním Centra sociálních a zdravotních služeb?

Jsou to hlavně sociální služby, péče, prevence a poradenství. U péče jde zejména o seniory, to znamená pečovatelská služba, domov seniorů. Preventivní služby pro jednotlivce, pro rodiny, aktivizační služby. To se týká většinou lidí, kteří mají nějaký sociální problém, ať už to jsou nízkopříjmové skupiny obyvatel, osoby bez přístřeší nebo osoby jakkoliv jinak ohrožené. Dále máme sociální poradnu, která je takovou vlajkovou lodí mezi sociálními poradnami v rámci Středočeského kraje, protože jako jedna z mála má akreditaci na oddlužení, osobní bankroty a insolvence a je oprávněná to řešit. V poradně je na to právník, psycholog a odborní sociální pracovníci, kteří mají s danou problematikou velké zkušenosti. Nesmím zapomenout i na dětské skupiny nebo již zmiňovanou záchytku. Trochu nesourodé portfolio, že?

V roce 2018 jste byl osloven místními zástupci hnutí ANO, jestli byste nechtěl kandidovat v nadcházejících komunálních volbách. Jak jste v té době vůbec nahlížel na komunální politiku a jak moc se Vaše tehdejší představy rozcházely s realitou?

Nahlížel jsem částečně zasvěceně, neboť jsem byl v té době součástí samosprávy jako ředitel příspěvkové organizace. Moje práce byla v gesci tehdejší místostarostky Aleny Ženíškové, takže nějaké rámcové ponětí o fungování místní politiky jsem měl. Pravdou ale také je, že jsem si nedokázal představit rozměry, kterých může městská politika dosahovat.

Někdy na jaře 2018 přišel z úst paní místostarostky námět na zvážení mé kandidatury do komunální politiky. Jejím tehdejším hlavním argumentem bylo, že ona už dál kandidovat nechce, ale že chce zachovat kontinuitu sociálních služeb v rukách někoho, kdo ji rozumí a komu věří. Přesně si pamatuji, že jsem byl tehdy na rybách s kamarády a celý víkend místo chytání přemítal o tom, zda do toho jít nebo ne. Nakonec jsem souhlasil a věci nabraly rychlý spád.

Jak jste v té době vůbec vnímal město Příbram a život v něm?

Dost reálně, protože jsem byl v každodenním kontaktu s lidmi, s občany. Situaci ve městě jsem vnímal a věděl jsem, co Příbram potřebuje, co je tady špatně a co se se naopak daří. Na radnici jsem tedy nešel úplně nepolíbený.

Volby tehdy dopadly pro místní hnutí ANO velmi dobře, získali jste 12 zastupitelských křesel a Vy jste se stal místostarostou. Nedlouho poté, na jaře 2019, rezignoval tehdejší starosta Jindřich Vařeka a Vy jste byl zastupiteli zvolen jako jeho nástupce. Proč jste tehdy dostal důvěru zrovna Vy, relativně neznámý politik? Můžete nám přiblížit Vaše myšlenkové pochody a jak těžké bylo rozhodování, jestli nominaci vůbec přijmout?

Když začalo vyjednávání o tom, kdo pana Vařeku nahradí, padla volba na mě a já jsem se tomu zprvu bránil. Nedovedl jsem si představit zastávat funkci starosty, necítil jsem se na to být připravený. Kolegové mě tehdy hodně podpořili a já se rozhodl post přijmout.

Od začátku si samozřejmě dobře uvědomuji, že nejsem starostou, kterého si lidé ve volbách vybrali. Nejvíce hlasů získal pan Vařeka a najednou místo něj vede město nějaký Konvalinka. O to větší byla pokora a opatrnost, se kterou jsem k úřadu starosty přistupoval. Vždy je lepší vykonávat funkci z pozice zvoleného lídra, než z pozice náhradníka. Možná i proto jsou tyto komunální volby pro mne takovou zkouškou, jestli jsem jako starosta – náhradník uspěl či nikoliv. Podporu lidí vnímám, stejně jako vnímám i některé negativní ohlasy na mou práci.

Aniž bych byl někdy sám komunálním politikem, dokážu si živě představit, jak náročné musí starostování být. Jak na pozici starosty nahlížíte Vy po tříleté zkušenosti?

Někdy se setkávám s názory a pocity lidí, že starosta je úplně všemocný člověk, který může rozhodovat o všem, a to kdykoliv a jakkoliv. Ono je to však ve skutečnosti úplně jinak. Starosta je sice zodpovědný za chod města, ale jeho rozhodovací pravomoc je hodně omezená. Kolikrát mám pocit, že jako ředitel Centra jsem měl daleko volnější ruce v rozhodování o všem.

Sám rozhoduji opravdu jen drobnosti, schvaluji malé objednávky a rozhoduji o méně významných věcech. Drtivou většinu věcí rozhoduje rada a zastupitelstvo, kde jsem jedním ze sedmi, potažmo z pětadvaceti. Bezvadné je, že za cokoliv, co rozhodne rada nebo zastupitelstvo, je v očích veřejnosti stejně zodpovědný starosta.

Starostování ve městě velikosti Příbrami nutně přináší tlak na schopnost porozumět velmi širokému spektru oblastí a různorodých požadavků. Jak se Vám daří osvojovat si znalosti a specifické požadavky v oblastech, které Vám nejsou úplně blízké?