Moje místo? Ne tak docela. Když veřejný prostor supluje dvorek
18. srpna 2025 (07:07)

foto: Ilustrační foto. / Ludmila Zelenková
Rozmohl se nám takový nešvar. Anebo spíš praktika, která tiše přetrvává — a časem se stává zvykem. V příměstských čtvrtích i na venkově se stále častěji stává, že lidé parkují před domem na obecním pozemku, přestože by mohli využít vlastní dvůr nebo vjezd. Není dlažba, není pohodlí. Tak se auto zanechá u silnice — a z veřejného místa se pomalu stává privátní. Cedulka „NEPARKUJTE“, květináč, kužel... Jako když lavička dostane opěrku i polštář.
Ale je to fér?
Zatímco ve městě přibývá regulací, rezidentních stání a poplatků, na okraji se žije volněji. Auto před domem? Samozřejmost. Jenže právě tohle rozdílné užívání veřejného prostoru dělá rozdíly — nejen v dostupnosti parkování, ale v samotném vnímání „společného“.
Zatímco ve městě přibývá regulací, rezidentních stání a poplatků, na okraji se žije volněji. Auto před domem? Samozřejmost. Jenže právě tohle rozdílné užívání veřejného prostoru dělá rozdíly — nejen v dostupnosti parkování, ale v samotném vnímání „společného“.
Kde začíná soukromí a končí obec?
Podle zákona je veřejným prostranstvím každé obecní místo volně přístupné — bez plotu, bez branky. I ten trávník mezi silnicí a plotem, kam si někdo postaví květináč, je stále obecní. A jakmile si ho začne uzurpovat, přestává fungovat rovnost. Neviditelná čára vznikne mezi tím, co je moje, a co by mělo být naše.
Mám pozemek, ale parkuji na obci. Proč?
Pohodlnější. Rychlejší. A taky bez nutnosti cokoliv upravovat. Vjezd na vlastní pozemek je malý, nevyhovující, nezpevněný… nebo zkrátka nevyužívaný, protože to nikdo neřeší. Auto tedy stojí venku, obecní prostor se tváří jako soukromý, a o pár měsíců později už tu kvete šeřík, roste túje a zakládá se „předzahrádka“.
Rezidentní poplatek: férovost, ne trest
Jedním z řešení může být zavedení drobného rezidentního poplatku. Ne jako trest, ale jako symbolický nástroj férovosti:
• Eviduje pravidelné užívání obecní plochy
• Může motivovat k úpravě vlastního vjezdu
• Umožní obci pečovat o prostor, který slouží více lidem
• A především — připomene, že veřejné není bezejmenné
Co říkají obce?
Některé se spoléhají na sousedskou domluvu, jiné už přijaly vyhlášky. V tichých lokalitách působí tichý zábor jako zvonek, na který nikdo nezazvonil, ale přesto se ozval. A právě tam, kde se nejvíc věří na přirozenost, bývá největší potřeba férové rovnosti.
Lavička není gauč
Veřejný prostor je jako lavička v parku. Můžeš si na ni sednout, odpočinout si, ale nemůžeš si ji označit cedulkou „jen pro mě“. A pokud se z veřejného místa stane prostor soukromý — byť tichým zvyklostním způsobem — přestáváme sdílet, začínáme oddělovat.
V příštích článcích se podíváme, jak se tento problém projevuje v konkrétních částech Příbrami — a dáme prostor i těm, kteří s ním žijí každý den.
Podle zákona je veřejným prostranstvím každé obecní místo volně přístupné — bez plotu, bez branky. I ten trávník mezi silnicí a plotem, kam si někdo postaví květináč, je stále obecní. A jakmile si ho začne uzurpovat, přestává fungovat rovnost. Neviditelná čára vznikne mezi tím, co je moje, a co by mělo být naše.
Mám pozemek, ale parkuji na obci. Proč?
Pohodlnější. Rychlejší. A taky bez nutnosti cokoliv upravovat. Vjezd na vlastní pozemek je malý, nevyhovující, nezpevněný… nebo zkrátka nevyužívaný, protože to nikdo neřeší. Auto tedy stojí venku, obecní prostor se tváří jako soukromý, a o pár měsíců později už tu kvete šeřík, roste túje a zakládá se „předzahrádka“.
Rezidentní poplatek: férovost, ne trest
Jedním z řešení může být zavedení drobného rezidentního poplatku. Ne jako trest, ale jako symbolický nástroj férovosti:
• Eviduje pravidelné užívání obecní plochy
• Může motivovat k úpravě vlastního vjezdu
• Umožní obci pečovat o prostor, který slouží více lidem
• A především — připomene, že veřejné není bezejmenné
Co říkají obce?
Některé se spoléhají na sousedskou domluvu, jiné už přijaly vyhlášky. V tichých lokalitách působí tichý zábor jako zvonek, na který nikdo nezazvonil, ale přesto se ozval. A právě tam, kde se nejvíc věří na přirozenost, bývá největší potřeba férové rovnosti.
Lavička není gauč
Veřejný prostor je jako lavička v parku. Můžeš si na ni sednout, odpočinout si, ale nemůžeš si ji označit cedulkou „jen pro mě“. A pokud se z veřejného místa stane prostor soukromý — byť tichým zvyklostním způsobem — přestáváme sdílet, začínáme oddělovat.
V příštích článcích se podíváme, jak se tento problém projevuje v konkrétních částech Příbrami — a dáme prostor i těm, kteří s ním žijí každý den.
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
autor: Ludmila Zelenková
Další články









