Karel Čapek: Kdo radí šoférovi, dokazuje tím, že sedí v autě poprvé

Při svých výpravách za hranice, navíc vykonaných v poměrně krátkém časovém období, se světoznámý umělec omezil pouze na střed, jih, západ a sever Evropy včetně ostrovního Albionu, byť při návštěvě Marseille (1911) a Gibraltaru (1929) uvažoval o pokračování do Afriky. Hlavní limit ve větším rozletu představoval umělcův zdravotní stav, poznamenaný Bechtěrevovou nemocí (ankylozující spondylitidou). Toto chronické zánětlivé onemocnění mimo jiné způsobuje postupné tuhnutí páteře. Delší cestování, nedostatek pohybu a otřesy působily Čapkovy nemalé bolesti, přesto podstupoval cestovní štrapáce, aby zahnal osobní chmury a rozšířil si obzory o životě lidí i přírodě.

Poprvé se dostal do ciziny v roce 1911 díky studiím v Berlíně a na pařížské Sorbonně. Bratři Čapkové se o prázdninách vydali napříč Francií až do Marseille. Slabší tělesná konstituce však Karlovi nedovolila pokračovat s Josefem dále do Španělska, na to prý byl příliš usoužený vedrem a vyrážkou.

Úvodní označení cestování za pohromu nebo únik není nadsázkou, uměleckou licencí. Vždyť italskou cestou (1923) se Čapek léčil z hluboké krize ve vztahu k Olze Scheinpflugové, do Anglie (1924) pro změnu zamířil s duší zatíženou matčinou smrtí, po otcově skonu cestoval do vysněného a dlouho odkládaného Španělska (1929).

Osobní strasti mělo přehlušit fyzické vzdálení se prostředí a osobám, které mu danou bolestnou událost připomínaly. Cestovní útrapy a nové silné dojmy útočící na jeho citlivou duši ze všech stran pak měly představovat svého druhu očistnou kúru a léčivý balzám. Osvědčilo se mu také pracovní vypětí, a tak pohotově referoval o svých dojmech čtenářům Lidových novin: „Psal v noci, nedbaje únavy a blech.

Naopak za odpočinkem se u Čapků jezdívalo na Slovensko. Bratři Karel a Josef tam trávili mnohé prázdniny a dovolené nejen v době působení otce Antonína coby lázeňského lékaře v Trenčianských Teplicích (1910-1923). Později zajížděli zvláště na čarokrásnou, civilizací ještě málo dotčenou Oravu a do Tater.

Hlavně neorganizovaně
Zvídavý poutník neměl rád organizované cestování, ostatně vymykal se i jiným stereotypům. „Vždycky se říká: Když někam jedete, naučte se tamnímu jazyku, abyste líp pronikli k duši lidu, a kdesi cosi. Nuže v takovém případě proniknete k duši lidu asi tak, jako byste jeli do Nového Bydžova; rozumíte všem hloupostem, které si lidé říkají, a kladete zbytečné otázky. Putuji po italské zemi nezatížen takovými zájmy, i znalost italských číslovek mě mrzí, neboť ruší mou sladkou odevzdanost do vůle boží. Kdybych uměl italsky, byl bych přišel o rozkoš poznání, byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neoctl se chvílemi v končinách, o nichž Baedecker nemluví. Člověk vleze do tramvaje, která jede opačným směrem, a místo v nějakém hloupém parku s ´** nádhernou vyhlídkou´ se octne v tovární čtvrti a potlouká se v nevýslovné špíně vyjeven víc, než kdyby se podivoval subtropické vegetaci palermských sadů.“

Auto dává svobodu
Ve vztahu ke strojům vonícím benzinem a olejem si Čapek prošel podobným vývojem jako jeho mentor T. G. Masaryk. Tedy od počátečního přehlížení až opovrhování luxusní hračkou aristokracie či zbohatlíků k uznání způsobu, jakým automobily „demokratizovaly železnice“. Masaryk to pochopil za první války v USA, kde si čtyři kola mohl dovolit už lépe vydělávající dělník a dojížděl pak za prací, případně o víkendech s rodinou za kulturou i zábavou. Třeba návštěvnost Yellowstoneského národního parku se díky autům během deseti let zdesateronásobila.

Karel Čapek dostal první benzinový šok roku 1925 v Británii – velkoměstský dopravní ruch – traffic – mu vyrazil dech: „Tehdy jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle; poprvé v životě jsem pocítil zuřivý a slepý odpor k moderní civilizaci.“ Ze stejné doby pochází skvělá humoristická automobilová povídka ´Dobrý stroj´: „Kdo jede autem, nesmí se dívat napravo ani nalevo, jako by mu záleželo na tom, co tomu lidé říkají, nýbrž hledí přímo k cíli, trochu položen nazad a nemluví; jen tak jednou za půl hodiny prohodí, že vůz dobře péruje nebo že vzal pěkně tenhle kopec. Kromě kopců bere vůz ještě zatáčky; kilometry však nebere, nýbrž dělá. Také o špatné cestě je možno mluvit; ale zato se nemá radit šoférovi. Kdo radí šoférovi, dokazuje tím, že sedí v autě po prvé.“

Na delší cesty se do té doby vydával výhradně vlakem, jenže znejistěl po zážitku s tragickou nehodou expresu, jakkoli ji ve Španělských listech prezentuje s jistou ledabylostí (1929). O rok později již psal své milé Olze Scheinpflugové: „Zvykl jsem si na auto a vidím, že člověk užije krajinu z auta nejlíp.“ Najatým šoférům dával zastavovat snad stokrát za den, na rozdíl od vlaku mohl jet kudy chtěl a vystoupit, kde se mu zlíbilo. V Lidových novinách uveřejňoval fejetony jako ´Autovraždy´ (o automobilistech, kteří srazí člověka a z místa nehody ujedou) či ´Autouličníci´ o oslňování netlumenými světly. Zrušení výběru mýtného na pražských mostech (1925) Čapek přirovnal ke zrušení nevolnictví.

Sám však řidičský průkaz neboli vůdčí list nikdy nezískal. Teorii i práci se spojkou a řazení prý sice zvládl, jenže nedokázal couvat. V tom mu bránila ztuhlá páteř, následek velmi bolestivé Bechtěrevovy nemoci. Mrzelo ho to zvláště proto, že v období předmnichovské mobilizace chtěl nastoupit službu alespoň jako armádní spojka.

Předsvatební cesta
Rok 1935 byl skutečně přelomový: Karel prolomil patnáctileté váhání ve vztahu s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou – a koupil Škodu Popular. Obojí spolu úzce souviselo. Umělkyně spojovaná hlavně s Vinohradským divadlem v Praze byla emancipovaná žena. Proto v roce 1934 úspěšně usilovala o vůdčí list, tedy po našem řidičský průkaz. Během zkušební jízdy se tři adepti vystřídali na trase od Palackého mostu do Podolí a zpět. Komisař prý kladl důraz na používání klaksonu a zkoušel i z druhů ventilových rozvodů.

Olga už tedy řidičák měla, jenže na auto jí chyběly peníze. Gentleman Karel by považoval za urážku, kdyby jí vůz daroval. Na jeho pokyn tak jejich společný vydavatel Olze jako by náhodou nabídl, že v lidových novinách inzeruje Škodovka a mohl by získat auto laciněji – strhával by ho pak Olze z jejích honorářů. Nadšeně souhlasila a snad se ani nikdy nedozvěděla, že dvoudveřový Popular v ceně 19 900 korun ve skutečnosti umázli z Čapkových tantiém. Karel pak prohlásil, že na dovolenou autem ji samotnou přece nepustí – poprvé jeli společně a na cestu do Alp si najali staršího profesionálního šoféra. Jeho uniforma s čepicí působila v lidovém populárku dost úsměvně.

Při zastávce v Gnadenwaldu u rakouského Innsbrucku pak Karel Olgu požádal o ruku – pro jistotu anglicky: „Do you wish to marry me?“ V okolních pokojích prý byly ubytovány české drbny. Co že se po nekonečných pochybách konečně rozhoupal? Ve vzduchu údajně visel Damoklův meč Olžiny svatby s přítelem obou umělců, slavným pražským porodníkem MUDr. Karlem Steinbachem. Popular tak snoubence nedovezl jenom za krásami Dolomitů, ale po návratu do Prahy i na Vinohradskou radnici.

Udatná Smrděnka
O dva roky později se u Čapkově domácnosti objevil silnější stroj, dělající čest svému jménu Rapid, tedy rychlý. Místo dvaceti koní z litrového objemu měl kubaturu 1,4 l a výkon 31 koní. Takové stádo již stačilo k dosažení tempa 100 km/h při zhruba devítilitrové spotřebě lihobenzinového paliva.

Řízení převzal pan Motl – ´Motlík´, plnící u Čapků i funkci zahradníka. Byl to on, kdo oba umělce vezl na jejich poslední společnou velkou cestu. V létě 1937 se opět vydali do Alp, z nostalgie opět navštívili i Gnadenwald, ale dostali se až pod Mont Blanc do Chamonix a najeli nejméně 3500 kilometrů. Při zdolávání tehdy nové silnice na Grossglockner navíc Rapid přezdívaný ´Smrděnka´ deklasoval i luxusní osmiválec Packard Čapkova švagra Palivce, jehož řidič na americe ´utavil brzdy´.

S odstupem 75 let od první výpravy Popularem autor tohoto textu cestu zopakoval se svojí manželkou a černým Rapidem, jen o tři roky mladším než Čapkův. Pohybovali jsme se přesně podle detailního Mistrova itineráře, tak odlišného od hlavních tahů dnešní Evropou. Měli jsme k ruce poznámky našich předchůdců, a dokonce i účet z hotelu v letovisku Interlaken. Předváleční hosté se v něm dělili o jeinou koupelnu, dnes jde o čtyřhvězdičkové zařízení.

Ostatně léto 1937 v Rapidu bylo poslední klidnou dovolenou Čapkova života – napřesrok už se stupňovala sudetská krize a necelé tři měsíce po Mnichovu, na Boží hod vánoční roku 1938, Karel Čapek zemřel. Rapidem k němu spěchali lékaři i sochař Dvořák pro sejmutí posmrtné masky. Škodovku si Olga Scheinpflugová ponechala i po mužově smrti, ale po válce ji musela odstavit v garáži letního sídla na Strži u Dobříše. Další stopy Čapkových škodovek se zatím nepodařilo vypátrat – nebo snad o nich víte?

Anglické jubileum
Jak již bylo řečeno, ve 20. letech ještě Karel Čapek křižoval cizí kraje v kupé železničních vagonů. Když jsme ale před nějakou dobou s manželkou probírali svoji (bohužel torzovitou) sbírku prvních vydání Mistrových děl, inspirovalo nás listování Anglickými listy ke sledování dávné trasy stejným typem vozu, jaký si jedenáct let po svém návratu z Albionu opatřil náš vzor: Škodou Popular. K 90. výročí památné cesty jsme se vydali na měsíční 4500 kilometrů dlouhou výpravu po Anglii, Skotsku a Walesu.

Otrkáni podobnými výpravami z let 2010 a 2013, kdy jsme svým vlastním Rapidem ročníku 1940 najezdili po Evropě přes 10 000 kilometrů, jsme tentokrát zvolili vzdušný roadster. Půvabný exemplář, vyrobený 30. června 1937 a prodaný v srpnu téhož roku v Českých Budějovicích jisté Karoline Benda, nám velkoryse zapůjčil kamarád JUDr. Ing. Ladislav Samohýl ze Zlína. V jeho restaurátorských dílnách vůz prošel repasí, dostal nový lak i střechu. Tu nám museli zdvihnout a zároveň položit sedáky až na podlahu, čímž se podařilo získat asi šest centimetrů. Jinak bychom se do kdysi nejlevnějšího modelu značky Škoda se svými dvěma sty, respektive 190 centimetry prostě nevešli. Půvabnému roadsteru přidalo na atraktivitě i účinkování v populárním televizním seriálu Četnické humoresky. Prohání jej v něm všetečná novinářka Kamila Kliková, ztvárněná Táňou Vilhelmovou.

Náš bláznivý projekt zaujal spoustu báječných lidí, a tak jsme – po složení veteránu z kamionu na okraji Londýna – z ambasády slavnostně odstartováni tehdejším velvyslancem Michaelem Žantovským za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana. Navíc nás podpořila Společnost bratří Čapků i škodovácké muzeum.

Motoristický minimalismus
Bez doprovodného vozidla, jen s několika náhradními díly a zavazadelníkem vyplněným do posledního zákoutí (hodily se i skuliny ve složené textilní střeše) se tedy vydáváme po trase Londýn - Cambridge – Lincoln – York – Durham – Edinburgh – Stirling - Isle of Skye – Glasgow – Keswick – Liverpool – Snowdon - Chester – Bristol – Exeter - Salisbury – Londýn. Máme na to jen 26 dní dovolené…

Popular se obejde bez řady dnešních samozřejmostí včetně vodního čerpadla, termostatu a teploměru chlazení, manometru i kontrolky mazání nebo palivoměru. I vzhledem k úsměvnému výkonu dvaceti koní a spíše symbolickému účinku lankami ovládaných bubnových brzd klade jízda s přetíženým roadsterem v hustém provozu velké nároky na předvídavost. Navíc si nepomáháme moderními berličkami jako jsou elektrické ventilátory u chladiče nebo GPS navigace, manželka Petra se totiž výborně orientuje podle tradičních papírových map.

Uháníme s větrem ve vlasech, nerušený výhled do krajiny spolu s elegancí veterána a krásným zvukem čtyřválce ještě umocňují krásy anglické krajiny i památek. Cestou musíme občas zastavit, naštěstí kvůli lapáliím: odpadávajícím poklicím kol, uvolněným šroubovým spojům, vyklepaným svíčkám a zhruba ve dvousetkilometrovém intervalu i doplňování benzinu (8,5 litru na 100 km) a motorového oleje. Béžový krasavec všude budí zaslouženou pozornost.

V postupu po vytčené trase, spojené s návštěvami měst, památných míst, a dokonce i domů, v nichž Karel Čapek pobýval, nás nezastaví ani náhlý pokles teplot a vytrvalé deště. Místo českých veder jsme my do červnového rána vyjížděli otevřeným autem bez topení i v pouhých čtyřech stupních. Stanování střídáme s ubytováním v soukromí, čelíme skotské metle zvané muchničky (prolezou i běžnou moskytiérou). V muzeu nejznámějšího zvěrolékaře světa Jamese Herriota si popovídáme s jeho dcerou a v Kyle House na Isle of Skye posedíme na čaji o páté v domě, kde bývali u profesora Seton-Watsona hosty Čapek, Masaryk i Beneš.

Vyhýbáme se dálnicím, byť Popular po klikatých venkovských cestách mezi pastvinami dosahuje sotva čtyřicetikilometrového průměru. Do kopců stoupá dost dýchavičně, leckdy musíme podřadit na jedničku. Z kopců i před křižovatkami co nejvíce brzdíme motorem, právem se obáváme fadingu. Ale ani jednou nevaříme ani nemusíme naplánovanou trasu zkracovat.

Do Londýna se vracíme živi a zdrávi, u dealera značky Škoda nedaleko královnou zvláště oblíbeného dostihového závodiště v Epsomu už na nás čeká kamion. Roadster zmizí v jeho útrobách, shledáme se za dva dny v Berouně.

Sami ještě nevíme, který z Čapkových cestopisů si z knihovničky „vylosujeme“ příště: Holandské listy? Cestu do Španěl? Nebo snad zamíříme za polární kruh? Zatím si tu a tam dopřejeme alespoň nenáročný, zato inspirativní nedělní výlet na Strž ve Staré Huti na Příbramsku. U vilky, jako svatební dar doživotně zapůjčené oběma umělcům Karlovým švagrem, přece stávala garáž pro prvorepublikovou škodovku...

Tip redakce: Čapkův památník v červenci zpřístupní spisovatelovu garáž