Jejich volbou bylo umění, nikoli role manželky a matky, říká o sestrách Válových kurátorka výstavy

Tvorba Květy a Jitky Válových je rozsáhlá a badatelsky zpracována. S jakým kurátorským záměrem jste přistupovala k vytváření koncepce výstavy pro Galerii Františka Drtikola v Příbrami?
Zajímá mě kontextuální přístup k umění a město Kladno, kde sestry Válovy strávily celý život, výrazně ovlivnilo jejich tvorbu, a proto jsou základem výstavy raná díla Jitky a Květy Válových z kladenských hutí. Kladno navíc bylo svého času velmi podobné Příbrami těžkým průmyslem, jenž byl v jistém ohledu těžkou noční můrou krajiny, ale také zdrojem obživy místních lidí. Pozornost jsem věnovala i příslovečnému smyslu pro ironii a humor, což dokládal jejich přímý a jadrný způsob hovoru, proto jsou součástí výstavy i texty-výroky obou umělkyň tak, jak byly různě publikovány a zároveň odklánějí určitou sterilnost galerijního prostředí.
Dalo by se to lapidárně shrnout – pátrat po geniu loci Kladna lze někde mezi zvuky hornické dechovky, poetikou Hrabalových textů, Boudníkovou aktivní grafikou a obrazy sester Válových a někde mezi letitou nehybností času a prudkými společenskými zvraty. Tvorba Jitky a Květy Válových je nepochybně součástí zvláštního genia loci Kladna, ale zároveň jsou významnými představitelkami evropské figurativními malby, což dokládají některé vrcholné práce zastoupené na výstavě.

Vraťme se ještě k pracovním motivům z kladenských železáren, které jsou v tvorbě obou umělkyň patrné zejména od druhé poloviny padesátých let. V té době ale nebylo běžné, aby si takové téma zvolil umělec náležející k neoficiálnímu okruhu. Co pro sestry Válovy toto téma představovalo v kontextu jejich tvorby?
V padesátých letech se pro české výtvarné umění stala závaznou metoda socialistického realismu stalinského typu. Šlo o mocensky vnucený sovětský import a zároveň synonymum pro oficiální státem podporovanou kulturu. Metoda však nebyla definována, nikdo tedy přesně nevěděl, jak dílo socialistického realismu má vypadat a jak se trefit do společenské objednávky a nebýt perzekvován.
Schopnost zvládnout velký formát a rané práce z prostředí kladenské huti Poldi, jako by Jitku a Květu Válovy přese všechno předurčily být ideálními protagonistkami angažované tvorby. Ale obě umělkyně dobový požadavek zhodnotily po svém. Svět hutí jim byl blízký, navázaly na válečnou zkušenost, když tam byly pracovně nasazeny, ale do jejich tvorby se promítlo poučení z evropského modernismu, díla Filly či Légera. Vytvářely robustní, neidealizované postavy slévačů a valcířů se zřetelným existenciálním až metafyzickým podtextem. To bylo pro komunistickou propagandu absolutně nepřijatelné. V této souvislosti se traduje údajný výrok spisovatelky Marie Majerové, že tvorba obou sester je vředem, černou skvrnou na tváři Kladna.

Sestry Válovy žily v Kladně svůj morálně i umělecky nekompromisní život. Z vnějšího pohledu by se dal pojmenovat jako obyčejný. Do jaké míry byl život sester Válových „obyčejný”?
Odpověď není vůbec jednoduchá. Pocházely ze středostavovského prostředí, byly věřící a vysokoškolsky vzdělané. Jejich volbou bylo umění, a nikoli role manželky a matky, jak by se možná dalo předpokládat. Ale dobové okolnosti byly příčinou, že se ocitly v těžké sociální a existenciální situaci podobné situaci nízkopříjmové pracující vrstvy. Žily s maminkou, která je v podstatě živila ze svého skromného důchodu, přesto trvaly na svém rozhodnutí věnovat se koncentrovaně jen a jen malování. „Objeveny“ byly ve smyslu ocenění jejich tvorby, až když jim bylo šedesát let. K mýtům kolem sester Válových patří, že jim k životu stačily cigarety a červené víno. Ve skutečnosti to znamenalo desítky let pracovat bez zpětné vazby odborné kritiky, zájmu institucí a sběratelů a absenci zakázek. To ukazuje nevídanou vnitřní sílu malířek. Nerada bych zjednodušovala, a tak se uchýlím k výroku filozofa Martina Heideggera, který analyzoval existenci v její každodennosti. Termín každodennosti neznamená součet dní, ale jak se člověk chová. Existování může v každodennosti tupě trpět, každodennost lze však i mistrovat, a to sestry Válovy dokázaly skvěle, s nadhledem a drsným humorem.

Na výstavě jsou zastoupena i díla realizována technikou lité kresby, kterou obě používaly. Můžete nám přiblížit tuto techniku a její místo v tvorbě sester Válových?
S technikou lité kresby pracovaly už v osmdesátých letech, kdy ji pro sebe objevily jako metodu umožňující spontánně vyjádřit pohyb, rytmus a docílit silné exprese. Technika lití barvy vyžaduje smysl jak pro přesnost, tak i nahodilost. Výsledek nelze plánovat kvůli rychlosti tuhnutí litého materiálu. Jitka Válová v jednom z rozhovorů popisovala postup při lité kresbě. Pracovaly s rychleschnoucí barvou Celox, která však musela být nějakou dobu otevřená, aby se snížila její tekutost, což vyžadovalo správný odhad vycházející ze zkušenosti. Na příbramské výstavě je možné porovnat bravurní lité kresby Jitky i Květy z osmdesátých let. Jitka je tu zastoupená svými sugestivními torzy figur a Květa lapidárním redukovaným pletivem kamenů. Energie, s níž vznikaly, je výrazně odlišná od subtilních pozdních litých kreseb Jitky Válové vytvářených při poslechu klasické hudby.

Velkou část děl na výstavě představují zápůjčky od soukromých sběratelů. Jak probíhala tato spolupráce a podařilo se třeba objevit nové souvislosti v díle obou umělkyň?
Bez zápůjček od soukromých sběratelů by bylo nemožné tuto výstavu realizovat a my jsme pochopitelně za tuto možnost velmi vděčni. Základem je soukromá sbírka příbramského sběratele, který obě sestry navštěvoval v kladenském domě a jejich dílo sledoval. Podařilo se mu shromáždit poměrně rozsáhlý soubor, sestávající především z kreseb a grafik. Překvapením pro nás byla část z přípravné kresby Jatka (z roku 1950) na diplomovou práci Jitky Válové na UMPRUM. Jde o velkoformátovou kresbu býka, druhá část se nachází ve sbírce významné pražské instituce. Mohli jsme vystavit i skvělou práci Květy Válové Rezignace (1984), jde o přípravnou kresbu ke stejnojmenné olejomalbě z přelomu let 1988 a 1989. Mě zaujala neznámá komorní tvorba obou sester, půvabné barevné kresby koní v pohybu Jitky Válové a raný cyklus Květy Válové ze sklizně chmele provedený lavírovanou tuší, který vykazuje až filigránskou drobnokresbu a je překvapivým kontrastem k její monumentální a robustní velkoformátové tvorbě.

Můžeme na závěr zmínit také již proběhlou výstavu s názvem Sochy a plastiky v Příbrami po roce 1945, která byla v Galerii Františka Drtikola k vidění v listopadu 2021. Výstupem k výstavě, který vzejde z výzkumu děl v ulicích Příbrami, by měla být i mapa. Přiblížíte tento projekt a kdy by mohla být mapa dostupná?
Projekt vznikl z podnětu ředitele galerie Jana Freiberga. V Československu v období 1965 až 1991 platil takzvaný čtyřprocentní zákon, což znamenalo, že na „výzdobu“ veřejného prostoru byla povinně alokována čtyři procenta z rozpočtu každé veřejné stavby. Vzniklo obrovské množství výtvarných děl, která byla většinou komponována jako integrální součást architektury. Od začátku devadesátých let však tyto novodobé plastiky z měst mizí a situace se příliš nelepší.
Sochy ve veřejném prostoru po roce 1945 jsou často spojovány se socialistickou ideologií a normalizací a nesou si stigma doby, přestože mnoho z nich vytvořili renomovaní umělci. Městské správy i veřejnost proto dlouho podceňovali umění z tohoto období, které vedle výtvarných kvalit má již i historickou hodnotu. Díla trpí nejen obyčejným vandalstvím, jako je posprejování, ničením či jejich krádeží, ale také špatnou revitalizací, stavebníci je radši odstraní, než by je zrestaurovali a udržovali.
I v Příbrami se ve veřejném prostoru nachází mnoho takových pozapomenutých skulptur, plastik nebo objektů, často jsou ve špatném stavu nebo jim dokonce hrozí zánik a smyslem tohoto projektu je upozornit na jejich příběh a případnou kvalitu. Pro vznik mapy je třeba další systematická archivní práce, ověřovaní faktů, průzkum v terénu a fotodokumentace, u některých děl neznáme autory ani přesné datum jejich vzniku. Pokud nám budou okolnosti přát, rádi bychom mapu představili v květnu tohoto roku.