Básník, učitel i terapeut: Nemám v poesii rád pojem dezinterpretace. Občas se stane, že je hodina v hudební škole jako terapie

Jak jste se vůbec dostal k psaní poesie?
Začalo to zlomeným srdcem. Kamarád, který mě s dotyčnou seznámil, sám nějaké veršíky psal. A když už mé nářky nemohl vydržet, doporučil mi, ať se z toho vypíšu. Zabralo to. A psaní mě tenkrát chytilo. I když za moc nestálo.

Než vyzrálo v publikovatelnou podobu, trvalo to roky. Psal jsem totiž dřív, než pořádně četl. Doma se nečetlo a češtinářka do nás valila telefonní seznamy: narodil se, vystudoval, sepsal, zemřel. Žádný vztah s dření literatury. Psaní tedy pro mě nikdy nebylo snahou napodobit oblíbené autory, nebo obohatit literaturu, ale nějak vyjádřit silné momenty života, které se dějí uvnitř mě nebo v mém okolí. A s jazykem jsme si rozuměli tak nějak vždycky. Milostnou poesii dnes už takřka nepíšu.

Promítalo se vám do psaní třeba i vaše studium?
Určitě. Otázka je asi spíše, které z nich a jakou měrou. Studoval jsem bohemistiku současně s konzervatoří, ale začínal jsem na medicíně. O bohemistice rád říkám, že jsem ji studoval s takovým psychologicko-antropologickým zaměřením. Literární i jazyková historie mě nebraly. Zajímala mě literární teorie, teorie komunikace a věci, které šly do abstraktna, mýma očima tedy k psychologii, filosofii, antropologii.

Literatura je totiž za mě obrovské množství kazuistik o nejrůznějších mezilidských situacích. Nejčastěji nějak ožehavých, konfliktních, traumatických. Navíc napsaných šťavnatě, což jim umožňuje být výstižnější a přiléhavější než kazuistiky vědecké. No a k medicíně jsem se pak obloukem vrátil skrze terapeutický výcvik…

Vy mate psychoterapeuticky výcvik?
Ne tak docela. Jmenuje se to kraniosakrální terapie. Tím výcvikem došlo - konečně - k nějakému sjednocení všech těch oborů, kterým jsem se věnoval. Věřím, že i ta moje poesie je tak trochu jednotí. No a výuka v ZUŠce je občas též taková terapie. Člověk se musí popasovat s různými vnitřními pochody „svých“ dětí a vytvořit jim hlavně bezpečné a klidné prostředí, aby byla vůbec možnost se nějak smysluplně věnovat hudbě. Moje hudební vzdělávání probíhalo v prostředí spíše nehostinném, tak se snažím, aby moji svěřenci měli podmínky přívětivé a podporující.
 
Můžete stručně představit tu kraniosakrální terapi?
Kraniosakrální terapie má kořeny v lékařské osteopatii. Pracuje s dotykem, ale není to podobné masáži. Součástí je rozhovor o tom, co člověka tíží, čímž má blízko k psychoterapii, narozdíl od ní ovšem nevynechává tělo. Vlastní tzv. ošetření vypadá tak, že člověk leží oblečený a přikrytý dekou na lehátku a terapeut s ním pracuje prostřednictvím jemných dotyků na různých částech těla. Ty doteky trvají poměrně dlouhou dobu. Vypadají staticky, ale umí probouzet dynamiku uvnitř člověka. Tělesnou, psychickou, „zamražené emoce“. S problémy se tedy pracuje jak na psychické, tak fyzické rovině.

Medicína sama třeba umí předepsat klid na lůžku, o němž ví, že léčí, nerozvíjí ale konkrétní metodiku, která by s tímto klidem vědomě zacházela. No a kraniosakrálka s hlubinnými relaxovanými stavy naopak přímo pracuje. Nestaráme se o řešení nemocí. Podporujeme regeneraci, hojení, zdraví. Ani sádra nezaceluje kost, jen vytváří podporu, klid. Hojení umí člověk (tělo) sám od sebe.

A jak jste se k ní tedy vlastně dostal?
Musel jsem kvůli zdravotním problémům přerušit na 2,5 roku studium na konzervatoři. Medicína mi nepomohla. Až různé psychosomatické disciplíny, včetně krania. Na bohemistice jsem se také hodně zajímal o neverbální komunikaci, na níž jsem psal diplomku. Řeč těla je dobrý svorník mezi emocemi, duší a tělem. Diagnosticky i terapeuticky. A je všudypřítomná a stále přítomná.

Jednak mi kraniosakrálka pomohla a jednak se v ní svým způsobem snoubí všechny ty moje obory. A zkušenosti z výcviku a z terapie se zase promítají do mé poesie. Stále dokola – vše ovlivňuje vše.

O čem je vaše Familiární diagnóza především? Přeci jen, člověk si může z názvu odvodit různé nápady.
Zajímaly by mě ty vaše. (smích) Ale chápu, odpovídat mám já… Ta dvě slova se ve sbírce vůbec nevyskytují. Název je vlastně taková střecha, ne citace ze sbírky. A je to trochu slovní hříčka. To slovo familiární odkazuje jednak k něčemu důvěrnému, k něčemu, co se neodehrává tam venku, ve světě plném masek, ale v blízkých a rodinných vztazích. A pak taky k tomu medicínskému odstínu, kdy familární nemoci provázejí rod, rodinu. No a pak ta diagnóza. V podstatě jde o demaskování vztahů i uvnitř rodiny.

Ve sbírce se pohybují převážně figury v rodinných rolích. Tematizované jsou tedy rodinné vztahy, velmi často takové, které se ocitají v nějaké pošramocené, traumatizované poloze. Nejeden rodinný výjev ze sbírky by zajisté obdržel svou diagnózu.
Osobně si myslím, že mezilidské vztahy jsou mnohem náročnější a podstatnější, než je jim stále přisuzováno. A také jsou v mnohem horším vztahu, než bychom si chtěli myslet. Zkrátka, jsme zvyklí vnímat, že máme ve špatném stavu například státní rozpočet či obecní komunikace, ale že jsou ve špatném vztahu i naše mezilidské vztahy – a v těch rodinách to počíná – to je pořád tak trochu tabu.

Jde ale pořád o poesii. Úhel pohledu. Výsek zkušenosti. Žádná věda, jen život – bez obalů, na dřeň, syrově.
Jsou tam například i básně těhotenské, básně kojenců, dětí narozených císařským řezem. A na druhé straně básně umírajících. Přičemž smrt tam není tragická, naopak: harmonická a smírčí. 

Vaše sbírka se dotýká tedy i náročnějších témat. Co vás přimělo ji vydat?
Mně to dost dlouho leželo hotové ladem. Jedna věc je psát poesii, úplně jiná je ji vydat. Když přišel covid a lidé byli doma zavření se svou rodinou, začaly jim vyplouvat na povrch různé jejich trable. Často se mi stávalo, že když jsem si s někým povídal, tak při těch vyprávěních mi naskakovaly jako paralely různé básně té mé Familiární diagnózy. A tak jsem si řekl, že to má smysl, že to s lidmi může zarezonovat. Přesto mám sám ke sbírce různé výhrady a myslím si, že moje celkové psaní se od Familiární diagnózy poměrně liší.

Jak má s vaším textem čtenář pracovat? Co by si hlavně měl z textu odnést?
Hlavně ať si z něj nic neodnáší! (smích) Mně spíš láká představa, že do těch textů přináší naopak sám sebe. Něco ho zaujme, nějak ho to zjitří. Čte sice dál text, ale už na něj navíjí svůj život. Jestli se v průběhu výrazně odchýlí od textu, ale přiblíží se něčemu podstatnému v sobě, budu plně spokojený.

Víte, jde sice o moji prvotinu knižní, ale publikační činnosti, dá-li se to tak nazvat, mám za sebou už hodně – a to formou veřejných čtení. Říkám jim radši předčítání, mám jich za sebou několik desítek. Když jsem k sobě ještě neměl muzikanty, kteří by pozornost věnovanou básním osvěžovali hudbou, vkládal jsem mezi jednotlivé básně poměrně dlouhé úseky ticha. A nabádal jsem posluchače, aby se nesnažili té poezii porozumět, ale aby klidně zachytili třeba i jen jeden verš, sousloví, jediné slovo a s tím si nějak pobyli – po svém.

Tohle rámování tichem má zase souvislost s tou terapií. Jasně, že je poesie nesrozumitelná! Ale to život taky. A když jim oběma dáte čas, příležitost je prožít, nechat působit, něco se přeci dozvíte, anebo se – obohatíte. Je to jako s hudbou. Anebo s dětmi, které ještě nemluví. Není to rozumění, ale nějaké (pro mě bytostnější) spojení ano.

Tedy, čtenáři: nepracuj. Čti, čti pomalu, buď otevřený a zvědavý. Poesie má méně slov než próza a svádí to myslet si, že se dá přečíst rychleji. Nedá. Potřebuje čas a prostor. Vždyť na přímo na stránkách s poesií je to doslova vidět. Málo slov, spousta bílého papíru. Prázdna. Čekání, naslouchání.

Jak tedy píšete vy? Jak vypadají vaše verše?
Píšu až na výjimky volným veršem. Tedy žádná rytmická říkanka, žádný rým. Mám rád to, jak volný verš trhá větné plynutí. A štvou mě básníci, kteří volným veršem píší, ale nečtou pak po verších, ale po větách. Když já větu roztrhnu veršem, myslím to vážně. To roztrhnutí je zase to ticho, vybídka k pozastavení. Něco (přehlédnutelného) tu znamená něco víc, dejme tomu prostor.
Jak nemám rád rým, tak si ale hraju se zvukem jinak. Já vím, mít na konci verše něco, co zní stejně jako něco kousek nahoře, je lákavé. Mně ale víc baví, když se nějaká hláska jako červená nit vine napříč veršem, napříč básní.

No a píšu tak, že v sobě ucítím nějaký silný impuls, přijde inspirace. Nějaký výjev, událost, nálada ve mně zhoustnou, a když mám prostor a klid – vtělím to do slov. Stává se ale, že mě i zaujme nějaké slovo, či sousloví jako takové. Ať významem, nebo zvukem. A já si s ním dál hraju a někam to vede. Já to sleduji. Nevím, co píšu, ale píšu to. (smích) Někdy se dost divím, kam mě jazyk a zahloubání se do nějaké té situace zavedou.

Uvedl jste, že výuka je také taková terapie. Vy učíte hned ve dvou základních uměleckých školách. Jak byste tedy popsal svůj přístup k výuce na hudební nástroj?
Myslím, že základem mé výuky je to, že primárně nechodím učit hrát na nástroj, ale jdu se setkávat s mladým člověkem, který má zájem o hudbu. Záměrně říkám s mladým člověkem, ne s dítětem. To, v jakém duchu se nese to setkávání, se nesmírně silně promítá do osvojování hry na nástroj. Protože to, jak se člověk cítí, jak se sebou zachází (psychicky, emočně, tělesně) přímo určuje tu muzikantskou dovednost. Psal jsem na psychosomatické a pedagogické souvislosti hry na nástroj svou absolventskou práci na konzervatoři. Byla to pro mě i určitá autoterapie, neboť moji učitelé hudby v dětství a dospívání byli stará despotická škola vnímající hru na nástroj hlavně z té technické stránky věci. A chtěli výsledek. Kulantně řečeno – proces k němu neuměli moderovat.

Já se především snažím děti naučit, jak se vlastně mají učit. Při hře na nástroj děláte spoustu věcí dohromady, to je náročná situace. Mnoho věcí se učíte celé měsíce, ba i roky, a to chce trpělivost. Cestou děláte spoustu chyb. Děti mají odkudsi osvojený spěch, sebekaratelství za nedostatky apod. Nejde zdaleka jen o představení technického způsobu cvičení, učení. Mně přijde hlavní sebeprožitkový rozměr učení. Ale nedovedu vám konkrétně zprostředkovat, jak to dělám. Obecně řečeno – pečlivá volba slov, vědomá řeč těla, upřímný zájem o žáka jako osobnost, podpora sebedůvěry atd.

Učíte dechové nástroje. Jak se tedy ta psychika u žáka propisuje tam?
Ano, učím na klarinet a na zobcovou flétnu. U klarinetu kromě jemné motoriky prstů jako i jinde hraje roli navíc pusa, čelist, jazyk, hrdlo a samozřejmě dech. A všechny ty prvky, dech asi nejzřetelněji, jsou ovlivňovány tím, jak je člověku uvnitř. Respektive ne ovlivňovány, ale přímo určovány. Zvláště u starších žáků se dá pracovat přímo tak, že dáváte pokyny, jak mají zacházet s tělem. Je to ale stále taková technická cesta. Udělej s pusou tohle, udělej s tamtím tamto. Když ale např. řeknete: foukej jako povodeň, foukej jako let kolibříka, jste sice stále u pokynů tělesných, ale tou obrazností do toho vnášíte vnitřní svět, náladu. Rozhodně jste dost daleko od anatomie, ale přesto se v nastavení těla něco změní k prospěchu hry. A navíc to není jen tělo, tóny a rytmus, ale i představy a emoce.

Z hlediska řeči těla, respektive gest – často si připadám jako dirigent. Ale ne ten, co jen máchá doby, ale spíš jako scénický tanečník, který rukou kreslí hudbu. Děti to vidí, promítá se to do jejich nálady a hry jako takové.

A celkově – veškerým způsobem vedení rozhovorů se snažím udržovat takový pedagogický vztah, který dětem poskytuje pocit bezpečí a (sebe)důvěry.

Stejně jako řeč těla i dechový nástroj je tak trochu psychologická diagnostika. Žák spustí, a to, jak mu je, je vidět i slyšet. Snažím se, aby polevil stres, který si třeba přinesl. Ten totiž zamrazuje pozornost a způsobuje tuhnutí těla. Dokola a dokola mírním uspěchanost. I rychlé běhy potřebují mít uvnitř klid. Když nebude panovat klid v atmosféře výuky, nebude klid nikdy ani v prstech. Během vyučovacího dne vyslovím několiksetkrát: „To nevadí,“ když se stane chyba. Věci zrají postupně. Snažím se dětem předat, že hudba je to osvojování v průběhu, ne to vystoupení na pódiu. Mám radost z pokroku, ne zlost z nedostatků. A je pro mě obtížné spíš usměrňování rozjívených a tlačení na ty, kteří na to kašlou, než podporovat bojácné.

Fungují tedy někdy vaše hodiny opravdu jako terapie?
Jsme ve třídě dva. Stejně jako na terapii. Nemusíme brát ohledy na tempo nikoho dalšího. Na sociální normy nastavené doma, ve škole, na kroužcích, mezi kamarády. A ano, mě zajímá, jak mým žákům je. Jednak proto, že se to vlévá do té hry, ale jednak proto, že mám obecně rád lidi.

Když máte o druhého zájem a rozhodnete se mu vytvořit čas a prostor, v němž bude moci vyjádřit, zaslechnout a prožít sám sebe, už to je terapie. A ano, já takový prostor neváhám svým žákům poskytnout. Když to potřebují a když mají zájem ho využít.