Antonín Barák starší: Malé děti fungují jako psi. Vnímají především z neverbální komunikace a řeči těla

Je o vás známo, že souběžně kumulujete několik funkcí. Pojďme k tomu, co vás momentálně nejvíc zaměstnává.
Od roku 2019 působím na Dukle (FK Dukla Praha, pozn. redakce) a věnuji se zde společně s dalšími kolegy hlavně mládeži. Je zde Günter Bittengel, šéftrenérem mládeže je Petr Fišer. Potom je tam Maruška Havlasová, která je obrovsky důležitá, a to jak trenérsky, tak i organizačně. Je to taková duše mládeže Dukly. Já bych se viděl nejvíc asi v té metodice a k tomu se poslední dva roky věnuji malým dětem, což mi i skvěle zapadá do programu Trenéři ve škole, ve kterém máme na Praze 6 mimo jiné i několik trenérů právě z Dukly. Je to všechno propojené, protože ty programy se prolínají.

Metodika může být relativně široký pojem. Můžete být konkrétnější?
Protože jsem díky programu Trenéři ve škole velmi vytížený a témata a potřeby jednotlivých kategorií jsou velmi odlišné, tak jsme s kolegy na Dukle domluvili, že se budu věnovat pouze přípravkovým kategoriím. Trénuji jeden ročník, kategorii U8, což jsou vesměs sedmiletí „prckové“, prvňáci, takže hrozně fajn práce, která mě moc baví. K tomu dělám metodiku právě pro ty přípravkové ročníky, tj. zhruba pro pět ročníků od kategorie U7 až po U11. Každý měsíc máme metodické sezení s trenéry, vybíráme si témata. Kolegové do toho samozřejmě velmi aktivně vstupují, rozhodně to není o nějaké mojí „one man show.“ Hodně věcí děláme přímo v praxi na hřišti. Teď nás třeba čeká téma pohybových her, v odlišné modifikaci pro kategorii U7-U9 a pak pro ty starší U10-U11, protože tam jsou pak už různé odlišnosti a „upgrady“ těch her, které potřebujeme pro ty starší dělat zase trochu jinak.

Pojďme ke zmíněnému programu Trenéři ve škole. Můžete nám ho trochu přiblížit?
Jedná se o program, který jsem rozjel před více než pěti lety. Věnujeme se v něm multisportovnímu rozvoji malých dětí, jenž vnímám minimálně posledních 10 let jako obrovský problém. Téměř čtyři roky fungujeme i na Slovensku, kde ho děláme pro slovenskou vládu. Jezdím pravidelně školit na sportovní fakulty do Košic, Nitry, Banské Bystrice, Bratislavy a Zvolena. Máme tam 5 školicích míst a těch školení je přibližně šest za rok, vždy na pět dní. K tomu samozřejmě nezbytná příprava, metodika, psaní skript. Ta samá práce nás teď čeká i tady v Čechách. Budeme společně s několika docentkami z pedagogické fakulty v Brandýse vytvářet metodickou knihu, která bude mít téměř 500 stran a bude sloužit pro učitelky, družinářky, rodiče a trenéry jako takový rozsáhlý zásobník zhruba 400 cvičení a her z deseti sportů. K tomu tam budou i mezipředmětové vztahy a příběhová výuka tělesné výchovy, včetně psychomotorických aktivit, které se využívají pro děti s různými poruchami chování. Každý cvik bude s obrazovou přílohou včetně videa, které bude dostupné na každé stránce prostřednictvím QR kódu. Je to práce, která nás nejenom velmi baví, ale vidíme i její přínos.

Z vašeho vyprávění vnímám, že programem Trenéři ve škole opravdu žijete a dost jste se v něm našel. O jak velkou organizaci se vlastně jedná a s kolika školami spolupracujete?
My si za těch 5 let děláme analytické vyhodnocení. Za minulý školní rok jsme „vyšetřovali“ téměř 700 učitelek z celé republiky. Aktuálně působíme již v téměř 230 školách ve 35 různých lokalitách. Je to už obrovský kolos, který stále ještě každý z nás děláme ke svojí práci. Já osobně tam vidím za celou mojí profesní kariéru asi největší přínos pro společnost. Fotbalu se samozřejmě věnuji dál, ale tady vidím, že můžeme oslovit a ovlivnit téměř 30 tisíc dětí, což je obrovitý záběr. Máme 460 trenérů ze zhruba 35 sportů a spolupracujeme s téměř 1 300 učitelkami z 1. stupně ZŠ a mateřských škol. Jdeme stále víc do hloubky, neustále celý program posouváme. Já jsem v tomto spolku předseda představenstva, hlavní metodik, mám na starost evaluace čili kontrolní systém. Mám pod sebou 1 400 hodnotitelů, se kterými se pravidelně scházíme a vytváříme společně metodiku pro hodnocení trenérů, od kterých pak zase vyžadujeme zpětnou vazbu na nás hodnotitele. Věnuji se tomu opravdu spoustu hodin denně, a to i o víkendech. Tahle cesta mě teď ohromně ovlivňuje a naplňuje.

Zmínil jste tristní stav multisportovního rozvoje malých dětí. Chystáte nad rámec vašeho programu ještě nějakou další iniciativu, pomocí které chcete situaci na školách zlepšit?
Ano, na druhou polovinu listopadu plánujeme velkou dvoudenní sportovní mezinárodní konferenci na půdě olomoucké fakulty s Michalem Šafářem (sportovní psycholog a děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci). Chceme tam pozvat Poláky, Maďary a samozřejmě i Slováky. Budeme zvát ministry školství, zdravotnictví, vnitra a další, kteří mají co do činění s pohybovou gramotností v rámci svých resortů. Chceme jednoznačně cílit na MŠMT, abychom navýšili hodiny pohybových aktivit pro děti, stejně jako to udělali Poláci, Maďaři, Rakušani, Němci, nemluvě o Skandinávii a Beneluxu, kde mají třeba sedmi osmihodinové programy každý týden. V těchto zemích už pochopili, že pro zdravý rozvoj mladé osobnosti je ten pohyb, především do 10-11 let, naprosto nezastupitelný, včetně rozvoje mozku. Přesně tohle hodně sledujeme ve spolupráci s fakultami a Martinem Musálkem – docentem antropologie z FTVS, který tuto problematiku studuje už 20 let. S ním teď budeme dělat 4letou studii na dětech, na kterou jsme dostali velký evropský grant.

Nabídka sportů je aktuálně tak široká, že mnohé oddíly musí každý rok vyvinout velké úsilí, aby přitáhly nové děti. Není v tomto ohledu váš program lehce zneužitelný ze strany spolupracujících trenérů, kteří se mohou snažit během hodin tělesné výchovy děti lanařit?
Máme stanovený etický kodex, takové desatero, kterým se striktně řídíme. Jedním z těch hlavních principů je, že trenéři z těch sportů nesmí v rámci našeho programu náborovat. Cílíme tedy na to, aby ten trenér odprezentoval svůj sport dětem ve škole tak zajímavě, aby pak chtěly přijít samy. Pokud se to stane touto přirozenou cestou, tak to je naprosto v pořádku.

A co je pak tedy motivací jednotlivých trenérů s vámi spolupracovat?
Za každou odučenou hodinu dostávají trenéři finanční odměnu. Chci touto cestou poděkovat zřizovatelům, tj. městům a obcím, kteří to financují. Máme i proškolené koordinátory, kteří nám v jednotlivých lokalitách pomáhají s logistikou, které je opravdu hodně. Odměny jsou ovšem velmi nízké, takže se musí jednat o fandu a nadšence pro naši věc, který chce hlavně pomoci. Rozhodně to není na uživení, je to spíš jen takový příspěvek.

Co všechno musí zájemce z řad trenérů absolvovat, aby se mohl do vašeho programu zapojit?
Program je opravdu otevřen všem sportům, jak velkým, tak malým. Trenéři mládeže, kteří mají během dopoledne kapacitu, musí nejprve absolvovat 40hodinové školení. Školení pro Čechy probíhá na pedagogické fakultě v Brandýse nad Labem. Z těch 40 hodin je zhruba 26 hodin praxe, takže je to poměrně náročné a trenéři toho mívají plné kecky. K tomu tam jsou přednášky z pedagogiky, aby trenéři věděli, jak vlastně didakticky přistupovat k dětem. Je tam i dvouhodinová přednáška z vývojové psychologie, aby trenéři pochopili, jak dítěti funguje v šesti, sedmi, osmi letech mozek a jeho kognitivní funkce. Co je schopno si zapamatovat, jak dlouho udrží pozornost a podobné důležité věci. Mnohdy totiž žijeme v bludech a myslíme si, že například dítě v 6 letech nás bude třeba dvě minuty v kuse poslouchat, když na něj mluvíme. Neuvědomí si vůbec, když je dítě v kolektivu a stojí třeba v tělocvičně, že ta pozornost se tříští už po nějaké páté šesté vteřině. Mají tam také přednášky z komunikačních dovedností. Dále je tam i přednáška z psychomotoriky, která je téměř 60 let pevnou součástí osnov tělesné výchovy.

Pro koho jsou tyto psychomotorické aktivity určené?
Předně je potřeba říct, že pohybové psychomotorické aktivity jsou odlišné od klasických průpravných her nebo cvičení. Jsou založené vyloženě na prožitku z pohybu a dokážou pracovat i s dětmi a dospělými, kteří mají nějaké postižení, ať už mentální, či tělesné. Tuhle techniku vymysleli už před 80 lety Francouzi. Náš stát na ní tehdy poměrně rychle zareagoval, ale velmi málo se využívá, ani se příliš neučí na pedagogických a sportovních fakultách. Přitom se jedná o velmi dobrý nástroj právě pro děti, kteří jsou třeba autisté nebo mají ADHD. Těchto dětí, díky inkluzi, za posledních 8 let hrozně přibylo a jsou dnes prakticky v každé třídě. Někdy jich je pět šest sedm v jedné třídě a není vůbec jednoduché s nimi pracovat. Často potřebují individuální přístup, a právě tyto pohybové aktivity velmi dobře vnímají. Dokážou je upoutat a pokud tyto aktivity trenér ovládá, tak s těmi dětmi dokáže velmi účinně pracovat, aniž by narušil efektivitu práce se zbytkem třídy.

Čím je specifická komunikace s dětmi?
Klíčové je uvědomit si, že takové šesti-sedmileté dítě navnímá z neverbální komunikace a řeči těla zhruba o 60 % více informací než verbálním sdělením. Když pak tedy rozdělíte komunikaci na slovní (verbální), nonverbální a neverbální, tak tou verbální předáváme prvňákům požadované sdělení jenom ze 7 %, zatímco řečí těla to je celých 57 %. Malé děti jsou v tomto ohledu mnohem více empatické, protože do nějakých 10-11 let nemají ještě vytvořené abstraktní myšlení. Prvňáci, druháci a třeťáci tak přemýšlejí převážně jen emočně. To znamená, že když se bavíte s prvňákem a budete s ním cokoliv dělat, tak když se ho pak zeptáte, jestli se mu to líbilo, tak vám pak naprosto upřímně řekne „s tímhle si chci hrát příště a s tímhle už ne. Tohle mě bavilo, tohle mě vůbec nebavilo, a to už dělat nebudu.“ Hrozně důležitá je proto intonace vašeho hlasu. Malé děti totiž fungují jako psi. Psa, když budete chválit, ale budete u toho na něj řvát, tak uteče. Stejně tak malé dítě vůbec nevnímá obsah sdělení, ale vnímá zabarvení vašeho hlasu a intonaci. A naopak, když tomu psovi budete s medovým hlasem nadávat, tak bude vrtět ocáskem a olizovat vás. Malé dítě je velmi podobné. Já to sám sleduji na svých vnoučatech a je to pro mě veliká škola. Když s těmito věcmi umíte pracovat, dokážete si ty děti neuvěřitelně snadno získat. Já, když třeba dělám ukázkové hodiny, tak se mi běžně stává, že během 10–20 vteřin po mně lezou děti, které mě vidí poprvé v životě. Musíte zkrátka jenom používat vhodné nástroje. Jít k nim blíž, sednout si k nim nebo si všichni lehnout a dát si hlavy k sobě v kruhu. Dostat se na jejich úroveň, získávat jejich důvěru. Děti to hrozně rychle vycítí, vnímají vaší energii, tohle mají zkrátka dané. To máme všichni dané, ale jak pak postupujeme do dospělosti, tak my sami si tohle izolujeme, vytrácí se to a neumíme s tím moc pracovat. A právě proto je spousta dospělých lidí na bodu mrazu z hlediska empatie, zatímco děti jí mají velmi silnou.

Jedním z hlavních cílů vašeho programu je přivést děti ke sportovní všestrannosti, což je však velmi často v přímém rozporu s požadavky sportovních klubů, které děti od útlého věku drilují a pohybově připravují pouze na jeden vybraný sport. Jak tedy trenéry v klubech přesvědčit ke změně přístupu?
Když jsem byl tady v Příbrami, tak se nám povedlo na 3.ZŠ s kolegy vybudovat multisportovní program, který fungoval na obou stupních. Už na 1. stupni měly děti rozšířenou výuku tělesné výchovy, na kterou měly nás trenéry. My jsme s nimi dělali vše sport. To pokračovalo i na 2. stupni. Od šesté do deváté třídy měly osm hodin pohybových aktivit týdně. Bylo to v rámci nepovinných předmětů, rozšířené tělesné výchovy, kroužků a tělocviku. Takový počet hodin po dobu čtyř let je už velmi slušná porce. V tom byla pravidelně gymnastika, úpoly, atletický tunel na 7. ZŠ, sloužící k rozvoji koordinace a rychlostních schopností. K tomu plavaly každý týden v pondělní ráno na bazénu. Byly v tom i kompenzační hodiny, při kterých jsem využíval Paulínu Novotnou a dělali jsme SM systém spirální mobilizace. Do toho měly také měsíční bloky her, to znamená házenou, volejbal, fotbal, basket, florbal, rugby aj. Ty děti to neuvěřitelně bavilo a k tomu ještě měly odpoledne na Baníku se svým trenérem fotbalový trénink, na kterém dělaly specializace. Osm hodin týdně ale ten fotbal nedělaly nebo jen naprosto minimálně. Myslíme si, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se tu několik let po sobě dařilo vychovávat v každém ročníku dva, tři, čtyři juniorské reprezentanty a k tomu se každý rok dostal jeden dva hráči do 1. ligy, což bylo na okresní město velikosti Příbrami něco nevídaného. Byli jsme v té době schopni konkurovat špičkovým českým klubům a někdy je dokonce i předbíhali. A to je za mě ta cesta a hlavní argument, proč v klubech podporovat sportovní všestrannost. To samé teď děláme i na Dukle u mládeže a je to i podstata našeho programu.