„Agresivita vězňů stoupá, což má souvislost s chováním společnosti jako takové,“ popisuje ředitel příbramské věznice

Ve Vězeňské službě působíte již 24 let. Vzpomenete si ještě na vaše začátky? Jaké pro vás byly první měsíce v pozici vychovatele?
Vzpomínám na to velice rád, jako by to bylo včera. Hrozně mi v té adaptaci tady na to prostředí pomohl tehdejší kolektiv zaměstnanců výkonu trestu, za což jsem jim dodnes velice vděčný. Samozřejmě, že pro člověka, který přišel ve 23 letech z civilního světa do vojensky organizovaného prostředí ozbrojeného sboru, navíc ještě do tak specifického prostředí, jakým věznice bezesporu je, to byla vskutku výzva, na kterou ale moc rád vzpomínám.

Měl jste někdy za ty roky u vězeňské služby moment, kdy jste to chtěl zabalit a odejít?
Tak samozřejmě, jako každý člověk v jakémkoliv zaměstnání takový moment přišel mockrát, ale vždycky jsem to nějakým způsobem přehodnotil a zůstal.

Letos v květnu jste byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Co to pro vás znamená a za co vše jste aktuálně zodpovědný?
Je to pocta, kterou přijímám s obrovskou pokorou, zároveň to je pro mě i obrovský závazek vůči resortu spravedlnosti, nadřízenému generálnímu řediteli a samozřejmě i společnosti jako takové. Doufám, že to je i určité ocenění mojí práce ve vězeňské službě, neboť tady pracuji více než polovinu svého života. Nejsem zodpovědný pouze za příbramskou věznici, od roku 2021 působím rovněž jako regionální ředitel tzv. Regionu 1. Věznice v ČR jsou rozdělené do čtyř regionů. Já koordinuji činnosti v rámci jednoho z nich. Ten zahrnuje osm věznic ve čtyřech krajích.

S čím se obecně nejvíc potýkají nově nastoupivší zaměstnanci, pokud nemají předchozí zkušenost z vězeňského prostředí?
Je to podobné jako u mě na začátku. Ten přechod z civilního prostředí do vojensky organizovaného prostředí ozbrojeného sboru není jednoduchý. Určitou roli v tom sehrávají i předsudky a stigmata, lidé koukají na akční filmy z vězeňského prostředí, kde vás odsouzení chtějí hned napadnout apod. Není tomu tak, většina odsouzených chce výkon trestu v podstatě jen přežít a jít domů. Obrovský vliv na to má i absence komunikačních zařízení v podobě mobilních telefonů ve věznicích, kdy nynější mladá generace je zvyklá být permanentně na sociálních sítích, což tady samozřejmě nejde. Na druhou stranu služba tady není jednotvárná, možnosti uplatnění jsou docela pestré. Ti lidé nemusejí být přímo ve věznici, můžou pracovat i v družstvech, kde telefony používat lze.

Co je největší bolest českých věznic a s jakými konkrétními problémy se nejvíce potýká příbramská věznice?
Naše věznice není nijak specifická. Myslím si, že problémy máme stejné jako všechny ostatní věznice. Je to samozřejmě finanční podhodnocení, se kterým náš resort a ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě bojuje, byť už došlo k částečné nápravě. Přemíra vězňů ve věznicích. Dále je to motivace personálu, což samozřejmě souvisí s ekonomickou stránkou. Věznice jsou často staré budovy, které potřebují zásadní rekonstrukci. No a samozřejmě to je nákup moderních technologií, čímž se dostáváme opět k financím.

Když už hovoříme o financích, můžete prozradit jaký je dnes nástupní plat?
Nástupní plat je dnes kolem 30 tis hrubého. Pro maturanta bez praxe je to aktuálně 32 tisíc. Nezanedbatelnou roli tam může hrát i náborový příspěvek, který aktuálně dělá 150 tisíc. Po absolvování nástupního kurzu, což je zhruba po půl roce, může příslušník žádat stabilizační příplatek. Bohužel ani to nestačí, abychom přilákali požadovaný počet uchazečů. Pracovní trh je dnes nasycen a soukromá sféra nabízí podmínky pro práci asi lepší.

Jak velký problém pro vás představují drogy a jaká opatření se v této oblasti jeví být nejúčinnější?
Drogy pro nás představují obecně velký problém. Drogy jsou dnes fenomén, je to problém civilní společnosti obecně nejenom u nás, ale i v zahraničí. 80 % vězňů, kteří nastupují do výkonu trestu, má nějakou zkušenost s drogou nebo je na drogách závislých. To, že je zavřeme do věznice je určitě nepřiměje k tomu, aby drogu přestali brát. Naopak se snaží drogu získat tady v tom zátěžovém prostředí o to víc. Cena drog stoupá, což znamená, že odsouzení dělají maximum pro to, aby sem ty drogy dostali. Zatěžují tím okolí, zatěžují tím rodinné příslušníky.

Hlavní problém ve spojitosti s drogami vidím v tom, že u odsouzeného, který je pod vlivem drog, se nedá bezpečně predikovat jeho chování. Vězni jsou pak agresivnější, mnohem zátěžovější vůči personálu. Věznice Příbram se dlouhodobě zabývá protidrogovou problematikou. Vzpomenu v roce 2016, kdy v naší věznici jako vůbec v první věznici v republice byly provedeny v součinnosti s policií docela obsáhlé protidrogové akce, ze kterých vzešlo tuším asi tenkrát 27 obviněných z distribuce drog. Snažíme se v tom pokračovat. Je to obrovská zátěž pro nás, pro naši vnitřní policii, pro náš policejní orgán oddělení prevence a stížností. Znamená to pro ně opravdu usilovnou mravenčí práci. Největší efekt vidím v cíleném monitoringu pozitivity vězněných osob, to znamená v testování a samozřejmě v odhalování zásilek do věznice a v neposlední řadě samozřejmě i v systému donášky a distribuce drog v rámci věznice a distribuce z civilního prostředí.

Je příbramská věznice ze zdravotnického hlediska vybavená na proces detoxifikace vězňů?
Naše věznice má specializované oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti z důvodu dlouhodobého užívání psychotropních omamných látek. Máme tady i substituční léčbu, to znamená, že aplikujeme odsouzeným metadon a další látky, které pomáhají stabilizovat fyzický a psychický stav drogově závislých. Je tu i bezdrogová zóna. Věznice Příbram se této oblasti věnuje opravdu hodně. Vše stojí na odborném a erudovaném personálu.

To znamená, že jste v tomto ohledu plně soběstační a nezávislí na externí zdravotní péči?
Dá se říct, že jsme soběstační. Užívání drog má obecně negativní vliv na zdraví vězňů, a to samozřejmě sebou nese dodatečnou zátěž pro zdravotnická zařízení zde v regionu. My jsme si nebezpečí drog vědomi a věnujeme se tomu i v rámci prevence užívání drog v civilní sféře. Věznice Příbram dlouhodobě spolupracuje v této oblasti s policií. Aktuálně děláme docela unikátní projekt „Kam chceš dojít?“, který zajišťujeme ve spolupráci s policií. Spočívá v přednáškách na základních školách pro děti ve věku okolo patnácti let. S policií se střídáme a každý tam prezentujeme svou specifickou oblast, kterou zajišťujeme v rámci boje proti drogám. Celé je to navíc okořeněné tím, že školáci mohou na dálku diskutovat s naším odsouzeným právě z toho specializovaného oddělení, kterému drogy de facto zničili život a jestli toho vědom. Samozřejmě že v této oblasti se dá spolupracovat pouze s odsouzenými, kteří jsou schopní nějaké sebereflexe a chtějí na sobě pracovat. Další částí programu prevence je i exkurze ve věznici, kdy sem školáci přijedou a dostanou možnost se seznámit s prostředím věznice. To si myslím, že na ně má hodně zásadní vliv.

To je nesmírně zajímavé a silné téma. Vedete si dlouhodobou statistiku recidivy vězňů, tedy opakovaného páchání trestných činů a návratu do vězení po předchozím propuštění?
Řeknu to úplně na rovinu. Ať už se budeme bavit o recidivě užívání drog anebo o recidivě jako takové, obě spolu naprosto souvisí a jdou ruku v ruce. Po dobu výkonu trestu, se nám zajištěním programu zacházení a působením odborného personálu daří velmi dobře přimět odsouzeného, aby fungoval žádoucím způsobem. Bohužel po propuštění zde obecně chybí postpenitenciární péče, tj. činnost probačních úředníků, dohledu aj. Těch lidí je žalostně málo a vše je samozřejmě zase o jen financích. Dokud se do toho nenalije více peněz, tak těch probačních úředníků bude zkrátka málo a ten dohled nebude dostatečný. Jakmile se tedy propuštěný vrátí do svého původního prostředí, které je mnohdy závadové, tak ta kriminální recidiva i recidiva užívání psychotropních a omamných látek přijde znovu velmi rychle. V takovém prostředí nemá propuštěný ani příliš možnost se z toho dlouhodobě vymanit. Když se tedy vrátím k vašemu dotazu, aktuální míra recidivy je okolo 70 %, což je vysoké číslo, do kterého se započítává absolutní recidiva a je to takový začarovaný kruh.

Před dvěma lety jste zde v areálu příbramské věznice otevřeli montážní halu za účelem zaměstnávání odsouzených. Jak se vám hala osvědčila a jakou práci zde odsouzení nejčastěji vykonávají? Je pro ně práce povinná nebo se musí jednat o jejich svobodnou vůli?
Pokud odsouzený pracuje pro soukromý subjekt, tak s tím samozřejmě musí souhlasit. Pokud pracuje pro věznici, tak ta práce je pro něj víceméně povinná. Co se týče využití haly, jsme za ní hrozně rádi a dnes už pracujeme na projektu jejího rozšíření. Věznice Příbram aktuálně zaměstnává zhruba 60 % vězňů, což je celorepublikový průměr. Samozřejmě, že zaměstnávat chceme, zaměstnávat potřebujeme, protože zaměstnaný odsouzený je v podstatě člověk, který může nějakým způsobem splácet svoje závazky vůči rodině, vůči obětem trestného činu, což jde samozřejmě zase ruku v ruce s trendem restorativní justice. Faktem je, že drtivá většina odsouzených nastupuje do výkonu trestu bez předchozích pracovních zkušeností a tohle je mnohdy jediná možnost, jak si může nějaké pracovní návyky vybudovat, aby se po propuštění mohl zařadit do standardního pracovního procesu a nepáchal další trestnou činnost.

Nejčastěji zde zastávají jednoduché manuální pracovní činnosti, aby je zvládli takřka všichni odsouzení. Aktuálně zahajujeme také spolupráci na poli komunikačních technologií, to znamená že odsouzení budou v rámci call centra dvou spolupracujících firem nabízet spotřebitelům výrobky různých firem. Mělo by to zaměstnat až 40 odsouzených, kteří nejsou primárně schopní manuální práce, ale umí komunikovat na požadované úrovni.

Podle zveřejněných statistik stoupá agresivita vězňů a množí se pokusy o útěk. Jak je na tom v tomto ohledu příbramská věznice?
Agresivita vězňů stoupá, což má souvislost s chováním společnosti jako takové. Obecně ve společnosti stoupá agresivita, a naopak klesá respekt k institucím a k policii obecně. To je zkrátka fakt a samozřejmě se toto chování promítá i do vězeňské populace. Komunikace s vězněnými osobami je dnes složitější a zátěžovější a pro naše zaměstnance a příslušníky náročnější. Co se týče útěků, za poslední dva roky jsme zaznamenali v příbramské věznici pět pokusů, ale nikdy nešlo o závažnou situaci a odsouzený byl zpacifikován, aniž by se dostal k vnějšímu ohrazení. Opravdu ale můžu říct, že tolik násilí, kterého je teď ve věznicích, včetně nedávných dvou pokusů o vraždu personálu ve Všehrdech nepamatuji. Na druhou stranu to není nic, co by se vymykalo standardům v okolních zemích.

Jaké možnosti a pravomoci mají dozorci, aby se mohli takovým výpadům vězňů bránit?
Zákon o výkonu trestu a příslušné předpisy jednoznačně opravňují příslušníka k tomu, aby proti vězněné osobě, která neplní jeho příkazy nebo se chová v rozporu s nastaveným režimem, mohl použít donucovací prostředky. Příslušníci mají možnost použít taser (elektrické paralyzující zařízení), připoutání a další účinné donucovací prostředky. Samozřejmě, že jakékoliv použití donucovacích prostředků se následně prošetřuje, aby se ověřilo, jestli bylo adekvátní nastalé situaci. Je to zkrátka o tom, že příslušník musí proti vězněným osobám vystupovat rázně a profesionálně.

Na závěr našeho rozhovoru, kdybyste měl kouzelný proutek, co byste si přál, aby se v českém vězeňství změnilo?
Úplně ideálně, aby se všechny věznice změnily v moderní unifikované jednotky se soudobými technologiemi, byly plné motivovaného erudovaného personálu a aby se počet vězňů snížil aspoň tak na polovinu (směje se).