Josef Vacek bilancuje: Privatizaci bytů považuji i nyní za správné rozhodnutí

V posledních týdnech se na zastupitelstvu opět několikrát otevřelo téma privatizace bytů. Jak na toto období vzpomínáte a jak ho s odstupem času hodnotíte?
Při příbramské privatizaci bytového fondu jsme se inspirovali britským programem „práva na koupi“ obecních domů či bytů jejich obyvateli, který na začátku osmdesátých let minulého století zavedl ve Velké Británii konzervativní kabinet Margaret Thatcherové. „Železná lady“ vzešla totiž z poměrně skromných poměrů, a díky tomu měla větší cit pro zájmy a potřeby prostých Britů než mnozí konzervativní politici té doby pocházející z privilegovaných vrstev. Ti jako absolventi soukromých škol, nejlepších univerzit a majitelé dlouhých aristokratických rodokmenů byli zcela „mimo“ při odhadu výbušné sociální a společenské situace v tehdejší Velké Británii. A s určitou nadsázkou se dá říci, že podobná sociální situace byla počátkem devadesátých let minulého století i v Příbrami. Postupně tehdy končili svoji činnost hlavní zaměstnavatelé jako Uranové a Rudné doly, nedopadla privatizace Hamira, rozpadal se zavedený ZRUP, z města odešla armáda, přicházelo období ekonomické stagnace. Lidé spjatí s hornictvím a jeho pomocnými provozy byli frustrováni z budoucnosti. A v této situaci jsme v zastupitelstvu rozhodovali o privatizaci bytového fondu. Ceny nemovitostí byly nakonec stanoveny hluboko pod tržní hodnotou, tak aby si svoje byty mohli jejich ekonomicky oslabení uživatelé opravdu koupit. Včetně výhodných úvěrů ze strany města. Dodnes jsem přesvědčen, že to bylo nejlepší politické rozhodnutí, které jsem jako starosta dokázal v zastupitelstvu města prosadit. Privatizací jednotlivých bytových jednotek jsme jednak zamezili vpádu „developerů“, kteří hledali v okolí Prahy bytové domy pro vystěhování „deklasovaných sociálních skupin“ z pražského Smíchova, Karlína a jiných lokalit, kde se rozjížděla revitalizace těchto čtvrtí. Ostatně smutný osud středočeských Zlonic, severočeských Obrnic, Litvínova a dalších lokalit kam byli přestěhováni „sociálně slabí a Romové“ z Prahy a dalších měst, je mementem toho, co mohlo potkat také Příbram. A jednak jsme vytvořili podmínky pro budoucí úspěšnou revitalizaci celého březohorského sídliště a dalších sídlištních lokalit. Je zajímavé, že největšími kritiky této privatizace jsou lidé, kteří za minulého i současného režimu patřili mezi „VIP příbramské rodiny“. Za všechny bych jmenoval starostu Jindřicha Vařeku nebo developera Michala Gerčáka. Oba dva spolu s některými dalšími „ pseudopravičáky“ plní roli mužů z „dobrých rodin“, kteří příliš nerozumí životnímu stylu a problémům lidí práce, a malých živnostníků. Ostatně privatizace mohla dopadnout tak jako v Ostravě a Havířově. Tam český stát za vlády premiéra Stanislava Grosse prodal svůj podíl v těžební firmě OKD společnosti Karbon Invest, kterou záhy po této privatizaci koupil podnikatel Zdeněk Bakala. Karbon Invest tehdy získal nejen doly, ale i 44 tisíc hornických bytů za tehdy i dnes směšnou cenu 40 tisíc korun za jeden byt. Nyní však budou muset obyvatelé hornických bytů, pokud je budou chtít získat do osobního vlastnictví, zaplatit novou cenu, která převyšuje cenu zaplacenou Karbon Investem minimálně dvacetkrát. Což mnohé nájemníky staví do prekérní situace, protože zprivatizovat byt, ve kterém dlouhá léta žijí, si prostě nemohou dovolit. Tuto situaci jsme v Příbrami prostě politicky nepřipustili a jsem tomu moc rád.

Nemohu se nevrátit k aféře kolem příbramské teplárny. Proč se tehdy vlastně do provozu angažoval pan Tůma?
Usmívám se vyřčenému slovu „aféra“. Causa příbramské teplárny je totiž jednoznačně největším „mediálním kýčem“ polistopadové Příbrami. Sloužila pouze jako beranidlo k odstranění Josefa Vacka z veřejného života. Politické konkurenci se však v tomto směru podařil mistrovský kousek, do podvědomí občanů dokázala zasunout lživou informaci, že v souvislosti s teplárnou přišlo město o stovky milionů korun. Což není samozřejmě pravda. Chci proto zopakovat, že město Příbram neztratilo v souvislosti s konkursem teplárny ani korunu a nepřišlo o žádný majetek. Majitelem teplárny by se totiž stalo teprve v okamžiku splacení velkého pětisetmilionového investičního úvěru. Teplárnu zároveň nikdo neodvezl do nějakého daňového ráje a aktuálně dodává relativně levné teplo významné části obyvatel města. Opravdový finanční a majetkový problém má v dané chvíli zejména hlavní poskytovatel úvěru na dostavbu, kterým byla ČSOB a.s., a také správce konkursní podstaty JUDr. Tomáš Pelikán. Tomu se z mnoha ekonomických důvodů nedaří po sedmnácti letech konkursu prodat teplárnu, ani pod cenou. Co se týče George Tumy, tak ten zastupoval investora dostavby jednak při jednání s bankami a jednak při jednání dodavateli technologických celků, jako bylo odsíření a kogenerační jednotka. Z pozice města jsme hledali zkušeného odborníka v oblasti teplárenství a tuto roli Čechoameričan George Tuma splňoval.

Jak to tehdy bylo s tím úvěrem ve výši 500 milionů korun? Kdo a proč si ho vlastně bral?
Musím se vrátit na počátek devadesátých let, kdy ze strany Fondu národního majetku byly na město Příbram bezúplatně převedeny technologické části rozestavěné teplárny. Vedle nevykoupených pozemků pod stavbou měla tato transakce další velký problém. Na dostavbu a zprovoznění tohoto vyprojektovaného „socialistického kolosu“ chybělo v uvozovkách pouhých 500 milionů korun. Teplárna byla technickým polotovarem, který nemohl být bez instalace odsíření a dalších technologických úprav vůbec zkolaudován. Dále bylo nutné připojit na centrální systém 35 lokálních zdrojů v oblasti Březohorského sídliště, které dobově Příbram velmi silně znečisťovaly. I z dnešního pohledu jde stále o velké peníze a což teprve počátkem devadesátých let minulého století. Zásadně jsem proto na počátku odmítl riziko, aby si peníze na dostavbu vzalo město Příbram. Věděl jsem, že pro radnici by přijetí takového úvěru bylo „polibkem smrti“. Dnes to zní možná neuvěřitelně, ale dobově stačilo založit společnost s ručením omezeným P.T.a.s. se základním jmění 200 tisíc korun k tomu, aby velká banka ČSOB a.s. byla ochotna tomuto subjektu půjčit téměř 500 milionů korun na dostavbu teplárny. Uvedeným krokem byla od města Příbram zcela odkloněna všechna podnikatelská rizika. A hospodaření radnice ochráněno od jakýchkoliv možných budoucích finančních problémů spojených s tímto projektem. Na druhou stranu dala banka této malé společnosti zdrcující podmínky. Čtyřletý úvěr s úrokovou sazbou 17% doplněný zástavou majetku ve prospěch ČSOB. Díky těmto „dobově šíleným“ ekonomickým podmínkám padlo odhadem kolem 3500 privatizovaných podniků, mezi nimi i příbramská teplárna. Je paradoxní, že dnes po sedmnácti letech „konkursního živoření“ (sic) si s její budoucností neví rady ani úvěrující banka ČSOB, a ani správce konkursní podstaty. Teplárna prozatím dodává relativně levné teplo, avšak případní investoři si jsou vědomi si velkých ekonomických rizik. Investice se projeví ve zvýšené ceně tepla a navíc po téměř dvaceti letech provozu bude teplárna potřebovat další velkou finanční injekci do technologické obnovy. Po konkursu Masny a.s. a její ztrátě jako významného odběratele páry v letním období, se rovněž z důvodů ceny odpojují také společenství vlastníků privatizovaných bytových domů. Z dnešního pohledu proto beru za velký úspěch skutečnost, že jsem samotné město Příbram nenechal vtáhnout do jakýchkoliv problémů souvisejících s dostavbou tohoto socialistického pohrobka. Stavba byla prostě projektována pro jiný systém a jinou dobu. A její současné problémy jsou především problémem nadnárodní finanční skupiny belgické KBC, která vlastní ČSOB a také správce konkursní podstaty JUDr. Tomáše Pelikána.

Jak očekáváte, že celý spor o teplárnu dopadne?
Již jsem hovořil o dobově nepříznivých ekonomických ukazatelích spočívajících jednak ve vysoké 17% úrokové sazbě investičního úvěru a jednak v státem regulovaných cenách tepla. Díky těmto limitům nebyla P.T. a.s. schopna plnit své závazky vůči věřitelům. Přesto jsme se pokusili zmíněný úvěr u ČSOB restrukturalizovat. Nejdříve jsme jednali se Středočeskými energetickými závody Praha, tato firma však nakonec od budoucí spolupráce odstoupila. Následně jsme však úspěšně jednali s francouzskou firmou Vivendi, předchůdkyní dnešní VEOLIA. Avšak v okamžiku, kdy jsme měli podepsanou smlouvu o „restrukturalizaci“ původního úvěru ze strany ČSOB, poslala dnes již smutně proslulá Mostecká uhelná a.s., v říjnu.1998 teplárnu do konkursu. Přesto tato finanční skupina, nebo možná lépe „finanční žraloci“ udělali při rychlém pokusu o převzetí teplárny chybu. Do konkursní podstaty teplárny byl správcem konkursní podstaty totiž neoprávněně zařazen majetek města Příbram. Jednalo se technologické zařízení rozvodů a výměníků mezi teplárnou a konečnými odběrateli. Radnice pod mým vedením proto správce konkursní podstaty v roce 1999 zažalovala, avšak soud ani po patnácti letech (sic) ve věci stále nerozhodl. Jedná se o velmi zajímavý majetek, jehož hodnotu odhaduji aktuálně na devadesát milionů korun. A těchto devadesát milionů by městu v jeho současné ekonomické pozici hodně pomohlo. Velmi obezřetně proto sleduji kroky současného vedení města, aby se nedalo bankou nebo konkursním správcem strhnout k nějakému nevratnému kroku. Ke škodě města. Exstarosta Josef Řihák a bývalý místostarosta Ivan Šedivý totiž odmítli třicetimilionové soudní vyrovnání, které navrhovala ČSOB. Oprávněně považovali tuto nabídku za
dumpingovou. Myslím, že nikdo ze současných politických reprezentantů města nemá mandát k tomu, aby prosadil ve věci tzv. mimosoudní vyrovnání. V dané věci musí jednoznačně rozhodnout soud.

Hodně se dnes mluví o tom, co se ve městě změnilo. Vzpomenete na největší projekty, které jsou spojeny s obdobím vašeho starostování?
V čele Příbrami jsem stál tři volební období a v rámci svého mandátu jsem vždy prosazoval investiční politiku tzv. „všedního dne“. To znamená opravu komunikací, škol, školek, sportovních a kulturních zařízení. V této době neexistovaly ještě evropské dotační tituly a tak naše rozhodování bylo podstatně jednodušší. Přesto rád vzpomínám na stavby, které mi zůstaly „v srdci“. To byly především rekonstrukce Svatohorských schodů, rekonstrukce Pražské a Dlouhé ulice, rekonstrukce ZŠ Jiráskovy sady v Příbrami I, rekonstrukce knihovny Jana Drdy, výstavba ulice Karla Kryla, výstavba komunikace Březnická- Drupol, půdní nástavby v Dlouhé ulici a na Náměstí 17. Listopadu v Příbrami VII a v neposlední řadě také rekonstrukce kasáren 1. Máje v Příbrami IV na byty. Nesmím zapomenout na zastřešení II. ledové plochy v Příbrami VII a rekonstrukci fotbalové arény na Litavce.

Co obecně považujete za největší úspěch vašeho starostenského období?
Hodně jsem si cenil schváleného územního plánu města z roku 2002, který stále platí. Jedná se o nesmírně složitý a z hlediska zájmů různých podnikatelských, profesních a sociálních skupin kontroverzní dokument. A najít kompromis a umět odolat tlaku ze strany investorů a majitelů pozemků a nemovitostí mnoha různým lobbistickým atakům, vyžaduje hodně sil a rozhodnosti. Stejně tak jako politické prozíravosti při hledání většiny v zastupitelstvu města. Přesto se to politické reprezentaci pod mým vedením podařilo. Stejně tak si cením, že jsme dobrým vyjednáváním a lobbingem získali bezúplatně do majetku města zajímavé nemovitosti. Za všechny bych jmenoval Zámeček Ernestinum, objekt restaurace Švejk, objekt knihovny Jana Drdy a hlavně celý areál Kulturního domu. A také skutečnost, že jsem v roce svého odchodu 2002 předal svým nástupcům město nezadlužené a ekonomicky dobře prosperující.

Co byste naopak udělal jinak?
Když v politice skončíte na nějaké významné pozici, tak se tomu slangově říká „spadnout z hrušky“. A v takové životní situaci máte většinou dost času na reflexi dějů a událostí, které jste v pracovním životě zažil. Vzpomínám, jak mi bylo v této situaci najednou líto času, který jsem nevěnoval manželce Alžbětě a svým dvěma dětem. S hořkostí jsem si uvědomil, jak často jsem rodinu zanedbával na úkor pracovních a společenských povinností. Věděl jsem, že takovou situaci už nesmím v životě nikdy připustit.