Jan Mašek: Mám silnou hlavu, ať se děje cokoliv. Přestože kolikrát už nemůžu, pořád jedu a bojuji

S jakým sportem si začínal a kdy ses dal na MMA?
Rodiče mě asi v pěti letech dali na fotbal, abych něco dělal. Míčové sporty mě ale nikdy nebavily. Vydržel jsem u toho jen pár měsíců. Táta měl známého, který tu trénoval box. Navrhl mi, jestli to nechci zkusit a já už u toho zůstal. V té době byly oba zdejší kluby (KBC Příbram a Pankration Gym) ještě spojeny a trénovala tam i Renča Vesecká s manželem. Pak se rozdělily, tak jsme s bráchou přešli k Veseckým do Pankration gymu. Tam už jsem zůstal a trénuji zde dodnes.

Takže si v sobě objevil talent na bojové sporty?
Talentem bych se rozhodně nenazval. Jako dítě jsem byl pěkný špekoun (směje se). Všechno jsem si musel vydřít.

Předpokládám, že trénuješ jako profík, ale placený za to nejsi. Máš k tomu ještě nějakou práci?
Dělám ještě asistenta pedagoga na Gymnáziu pod Svatou Horou a pomáhám dle pokynů pedagoga jednomu žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami. Dlouho jsem hledal vyhovující práci k mému sportu, protože trénuji dvoufázově. Ráno vstávám v půl páté, dám si ranní trénink, pak jdu do školy a po škole jdu na odpolední fázi. Takhle mi to časově krásně navazuje a můžu se adekvátně připravovat.

Jak vypadají tvoje tréninky?
Ráno je většinou nějaká posilovna, zaměřená na sílu a silovou vytrvalost. K tomu samozřejmě fyzička, tzn. nějaký běh a sprinty, pytel. Všechny tréninky mi skládají trenéři. Odpolední fáze je normálně v boxérně, nějaká technika, drily, sparingy.

V MMA máš vysoce pozitivní bilanci. Co jsou tvé největší přednosti?
Oproti klukům, se kterými mezi amatéry soutěžím, mám za sebou už hodně zápasů, a to nejen v MMA, ale i v K1. Jsem tak slušně vyzápasený a mám super trenéry. Díky nim se neustále posouvám a jsem tam, kde jsem. Hodně se mi věnují, tréninky mi píší a mám od nich skvělou péči. Plně mě podporují i rodiče. Mojí silnou stránkou je striking (různé techniky úderů v postoji jako jsou boxerské údery, kopance, kolena, lokty). Myslím, že jsem na tom hodně dobře i psychicky, mám silnou hlavu, hodně to chci, ať se děje cokoliv. To se pak v zápasech projevuje tak, že i když už kolikrát nemůžu, pořád jedu a bojuji. To se nedá natrénovat, to v sobě člověk musí mít.

Na čem je naopak potřeba ještě zapracovat?
Určitě wrestling (zápasení) s grapplingem (metoda boje na zemi, kdy se používají různé techniky chytů, škrcení, páčení za účelem dostat soupeře do submisivní pozice a tím ho donutit vzdát).

Ty ses v září stal už popáté mistrem ČR v MMA mezi amatéry. Loni si poprvé vyhrál i mezi muži ve váhové kategorii do 70,3 kg. Není už čas přesedlat mezi profesionály?
Ano, už se o tom nějakou dobu bavíme s trenéry a je to v plánu. Musíme pečlivě zvážit, co mám za sebou a jestli už jsem dostatečně připravený, protože jakmile tam člověk přestoupí, už není cesty zpět. Možností, kam jít je víc, ale záleží na mnoha faktorech. Jde o to, kolik má člověk za sebou zápasů, kolik toho dokázal vyhrát, jestli má v MMA už nějaké jméno apod.

Jak se ti daří v mezinárodní konkurenci?
Loni jsem byl na Mistrovství světa, ale bohužel jsem vypadl ve čtvrtfinále, takže jsem skončil na děleném 5.-8.místě. Od trenérů jsem měl dobrý game plan (strategický plán do zápasu), ale bohužel jsem neprodal to, co jsem měl natrénováno. Na těchto turnajích dominují často zápasníci z bývalých postsovětských republik, kteří jsou velmi silní ve wrestlingu (zápasení), protože úpolové sporty tam mají dlouholetou tradici.

Dá se u nás zápasením v MMA slušně živit?
V tomhle sportu je to strašně nevyzpytatelné. Záleží na každém zápase, jestli se mi bude dařit, jestli budou zápasy hezké a divácky atraktivní, aby vydrželo zdraví. Pokud člověk vyhrává, může postupovat výš a výš do lepších organizací a za lepších podmínek. Jsem odhodlaný do toho jít a živit se tím.

Jaké jsou základní rozdíly mezi amatérským a profesionálním MMA?
Základní rozdíl je v délce trvání zápasu. Amatéři mají 3 x 3 min, zatímco profesionálové 3 x 5 min. V amatérech se nemůžou lokty ani kolena do hlavy. Mládež je v amatérech rozdělena do různých věkových kategorií a pravidla jsou zde ještě přísnější. Nejmladší nemůžou ani údery na hlavu, aby byli co nejvíc ochráněni. Profesionálové zápasí v menších rukavicích a bez chráničů holení. Velký rozdíl spočívá také v tom, že u amatérů probíhá vážení až v den zápasu, zatímco u profíků je to 24–36 hodin před zápasem. Pro mě to znamená, že budu muset jít o váhu níž do 66 kg, protože jak je tam to vážení den předem, tak bych byl na 70 kg strašně malý.


MMA se v posledních letech stává stále populárnější i mezi širokou veřejností, a to nejen díky úspěchům Procházky v UFC, ale i díky Oktagonu, Vémolovi, Kinclovi a Novotnému. Odráží se to i na zájmu dětí o MMA ve vašem gymu?
Určitě vnímám rostoucí popularitu MMA. Před několika lety by se MMA těžko dostala na Novu či Primu, dnes je to poměrně běžné. U nás v Pankration gymu máme aktuálně okolo 80 členů a určitě si nemůžeme stěžovat na nezájem.

Při sledování MMA mě vždycky fascinuje, kolik toho jste schopni ustát a pokračovat v zápase. Jak se na něco takového dá připravit?
Když člověk schytá opravdovou pecku, je pak „nahulenej“ a jede v podstatě na autopilota. Tělo jede to, co má naučený a už o tom ani moc nepřemýšlí. Všechno to je o zkušenostech. Čím víc má člověk za sebou zápasů, tím méně ho něco zaskočí.

Nedílnou součástí MMA jsou i poměrně častá zranění, kvůli kterým někteří lidé tento sport odsuzují. Jak moc bojovníky může ovlivnit strach ze zranění?
Zranění jsou běžnou součástí našeho sportu, to tak je. V zápase nad tím ale člověk vůbec nepřemýšlí, protože jinak by tam ani nemohl vstoupit. Do klece jdeš prostě bojovat a vyhrát. Dost často se stává, že si člověk třeba zlomí ruku nebo prst na noze, ale díky adrenalinu to ani necítí a zjistí to kolikrát až po zápase.

Profesionální MMA dnes není jen o zápasení a vyhrávání, ale také o umění udělat show. Nejvíc peněz si vydělají ti zápasníci, kteří umí zaujmout nejen v kleci, ale i mimo ni. Jak si v tomto ohledu aktivní ty? Staráš se o své profily na sociálních sítích a o průběžné rozšiřování své fanouškovské základny?
Po této stránce jsem na tom hodně špatně. Nebaví mě to, ale uvědomuji si, že se to budu muset do budoucna naučit. Musím dávat víc příspěvků na svůj profil, točit videa z tréninků, ale zatím mi to je trochu proti srsti. Vím ale, že z těch zápasů zas až tolik peněz není a člověk potřebuje mít nějaké sponzory. Musím být vidět, něčím zaujmout a pak se třeba nějaká firma chytne a bude mě chtít podpořit. Věřím, že můj rozhovor pro pribram.cz bude takovou první vlaštovkou, která mi pomůže se trochu zviditelnit.